Social Network: Reznorovy oscarové hřebíky bez testosteronu

Reznorův soundtrack k The Social Network považuji za jedno z největších překvapení loňského roku. V pomyslném souboji „elektroniků“, kteří se spustili s filmovou hudbou, byl pro mě jasným vítězem nad Daft Punk a jejich TRONem. Ale že by mohl dostat Oscara? Přišla mi trochu absurdní vize nabušeného Reznora v obleku a kravatě, kterak se zubí před novináři a fotografy a v rukou hrdě svírá zlatého plešouna. V oscarovém klání jsem favorizoval spíše ambiciózní Zimmerův doprovod k Počátku, nemluvě o tom, že ve hře byla i hojně vychvalovaná Powellova hudba k animáku Jak vycvičit draka nebo Desplatův příspěvek pro favorita letošního udělování Královu řeč. A pak to přišlo, Trent Reznor a Atticus Ross převzali cenu a slavnější z dvojice vyjádřil to, co si všichni ortodoxní soundtrack collectors mysleli – tedy pokud už v daném okamžiku nevyhledávali první pomoc: Wow, opravdu se to děje? A renomovaný server Filmtracks dal The Social Network hodnocení Frisbee, což je ještě o jednu hvězdičku méně než jedna hvězdička, a doporučil ho pouze potenciálním sebevrahům.

Záleží na úhlu pohledu. Jásat budou ti, kteří si už patnáct let zpátky, u úvodních titulků filmu Sedm podkreslených remixem Closer, říkali, že Fincherovy temné obrázky a hudba Nine Inch Nails tvoří dokonalý pár. The Social Network nabízí především ideální alternativu k neprokousatelnému Reznorovu skorosoundtracku The Ghosts I-IV. Zaručeně ho musí mít rádi ti, kdo si oblíbili kontemplativní polohu NIN a na posledních albech se vraceli k trackům All the Love in the World (With Teeth), The Good Soldier (Year Zero) nebo Lights in the Sky (The Slip). Naopak ten, kdo má Reznora zafixovaného jako producenta soundtracků Natural Born Killers a Lost Highway, může zvesela odhodit předsudky. Tentokrát žádný testosteron a sonický teror, žádný Pochod prasat ani Starfuckers. Nevěřící ať si jako první poslechnou track Painted Sun in Abstract. Čistá krása, to slunce není v názvu náhodou. V pomyslné soutěži Nejstravitelnější soundtrack k filmu Davida Finchera zaujímá Reznorova kompozice pěkné druhé místo, hned za Desplatovou hudbou k Benjaminu Buttonovi. Což neznamená, že zmínka o sebevrazích byla jen laciným fórkem; The Social Network opravdu není tím nejvhodnějším doplňkem k nedělní kávě a sušenkám. Na to je hudba pořád dost nervní a znepokojivá, třebaže hlavní roli zabírá něco tak neškodného, jako je klavír.

Fincher dal oběma skladatelům nebývalou volnost. Není třeba skládat témata pro hlavní postavy, podřizovat se střihu a doslovně ilustrovat dění na plátně. Žádný temp track se slovy „zkomponujte přesně něco takového, ale ať to není moc podobné“. Místo toho projekce hrubého sestřihu a zakázka na čistě elektronický soundtrack dle vlastní chuti. Reznor a Ross se přesunuli do své laboratoře a začali měnit neorganizovaný hluk v náznaky melodií. Práci si rozdělili následovně: Reznor improvizoval na kytaru a klávesy, případně experimentoval se zvukovými smyčkami a Ross coby Viktor Čistič skládal jednotlivé vrstvy dohromady a měnil neopracované minerály ve vybroušené diamanty. Na začátku vždy stojí jednoduchá (nezaměňovat za primitivní), z improvizací vzešlá melodie, ke které se postupně přidá tu kytara, tu elektronické hučení. Na konci je to pořád ta stejná minimalistická hudební smyčka, jen si už přibalila svetr a kožich (Pieces From the Whole, On We March).

Reznor i Ross si byli dobře vědomi toho, že v konverzačním dramatu bude hudba často pouhou výplní bez ambice strhnout na sebe pozornost. Scény, ve kterých jde hudba do popředí, jsou vždy klíčové a Fincher tak poskytuje divákům nápovědu: tohle sledujte pozorně, pro zbytek filmu je to podstatné a ještě se k tomu vrátím. Scéna, v níž Mark Zuckerberg vytváří FaceMash (skladba In Motion zní na začátku jako něco od Depeche Mode v předkytarovém období a na konci jako best of Orbital). Scéna, v níž se poprvé zrodí myšlenka Facebooku (jestliže Fincher chtěl elektronický podkres ve stylu Vangelisova Blade Runnera, skladbou Intriguing Possibilities mu Reznor určitě udělal radost). Nebo moment prvního setkání hlavních hrdinů s tvůrcem Napsteru Seanem Parkerem (track Magnetic má jednoznačně taneční parametry a navíc voní Orientem).

Samostatnou kapitolou je skladba Hand Covers Bruise, kterou lze označit za ústřední téma. Zazní ve filmu celkem třikrát, pokaždé s odlišně nahraným klavírem. Zatímco v úvodu vycházejí z pianina křišťálově čisté tóny, při závěrečné konfrontaci Zuckerberga se Saverinem zní klavír z vedlejší místnosti přes zavřené dveře. Zkorumpovaná nevinnost, výhra virtuálního kamarádství nad tím skutečným. A vzdálená vzpomínka na to, jak se to celé, sakra, seběhlo.

Coby sběratel filmové hudby, který vyrostl na Williamsovi a Hornerovi, říkám ANO a těším se, jak si Reznor a Ross poradí s doprovodem remakeu Muži, kteří nenávidí ženy. Dočkají se Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová vlastních, osobitých témat? Opustí skladatelé laboratoř a troufnou si oslovit živý orchestr? Complication with Optimistic Outcome!