Soundtrack k apokalypse (Russian Circles)

Důkazem o tom, že Russian Circles by měli být synonymem pro ,,instrumentální post-rock/metal“, je jejich nová, loňská deska Memorial. Ne že by se tak zásadně lišila od předchozích, snad jen tím, že se vyvíjejí a že přitvrdili. Jinak je upečena ve stejné formě jako ty předchozí. Čím je tedy tak výjimečná? Hlavně tím, že nahrát pátou řadovkou ve stejném duchu jako všechny předešlé a neopakovat se, to není sranda. Jim se to podařilo. A ještě působí dojmem, že to pro ně sranda byla.

Memorial začíná minimalisticky. Poklidný ambientní motiv, stále dokola se opakující v úvodní skladbě Memoriam, vyvolává tušení, že je to pouze akustická ozvěna něčeho bouřlivějšího, že něco přijde. Přijde, ale až v následující Deficit. Silný nános sludgeových až metalcoreových riffů a prachu navozuje pocit, že už je zase konec. Světa. Nicméně než dojde k definitivnímu konci, odehraje se toho ještě spousta a album se stihne vrátit na místo, z něhož začalo, a zároveň objevuje prostor, kde se Russian Circles ještě nikdy neocitli. Titulní a závěrečná část je první skladbou, která není čistě instrumentální. Hlas zpěvačky Chelsea Wolfe, která s nimi jela i loňské podzimní turné, zní tak zastřeně, vzdáleně a étericky, jako by se jednalo o další nástroj.

Ve třetí skladbě dochází opět ke zmírnění. Nejdřív jenom k lehkému - 1777 je sice také plná zádumčivosti, deprese a zoufalství, chybí jí ale větší agresivita. Až s Cheyenne přichází pomyslný předěl - naprosté uklidnění, vypuštění duše. Agrese a temnota získávají druhý dech v páté, dalo by se říct až deathmetalové části nazvané Burial, v níž se kryjí těžké, loudavé bicí s naštvanými tremoly zkreslených kytar. Jako by se Russian Circles báli přitvrdit na delší čas (což by jim neuškodilo), důvtipně vloží ještě před poslední vznícení desky (Lebaron) jedno zjemnění: až něžné zvuky zkreslených tappingových rozkladů jsou přesně to, co deska potřebuje, aby působila méně jako soundtrack k apokalypse. Apokalypse, kterou by nebylo na škodu zažít vícekrát.