Starší a neklidný Morrissey

Morrisseymu neúprosně přibývá stříbra ve vlasech, ale touhu kecat pokud možno do všeho má pořád stejnou. Na kontroverzní témata a vyjádření jsme u něho zvyklí, od comebackového You Are the Quarry mají jeho alba i stabilně vysokou skladatelskou a aranžérskou úroveň. Novinka na věci nic moc nemění, což neznamená, že nedokáže překvapit. Alain Whyte se definitivně vytratil z kapely i z kreditů, zatímco zbylí kytaristé Boz Boorer (doprovází Morrisseyho už od začátku 90. let) a Jesse Tobias odvádějí coby autoři hudby stejně dobrou práci a především v první polovině alba vyloženě perlí a servírují šéfovi jeden hit za druhým. Dávají prostor aranžmá, nebojí se delších stopáží, stejně jako přiměřeně tvrdších vzedmutí, silné melodie sypou z rukávu.

Často prokmitávají písničkami hispánské prvky. V rytmice (Earth Is the Loneliest Planet), přítomnosti halasných dechů (Kiss Me a Lot), ale především v arabeskách akustické kytary (kromě zmíněných ještě Staircase at the University). Morrissey ovšem nedělá žádnou world music, jde pouze o koření, jinak je všechno právě tak anglické nebo chete-li britpopové, jak bychom čekali.

Hned titulní píseň v úvodu má chytlavosti na rozdávání, škoda jen, že Morrisseyho pranýřování zvůle a necitelnosti „těch nahoře“ postrádá přesnější mušku a vyznívá na jeho pomětry dost vágně a moralisticky. Podobně bezzubý je v protikoridovském pamfletu The Bullfighter Dies, který ani po hudební stránce neohromí. Naopak vrcholné chvilky zažívá on i doprovodná kapela v písních Neal Cassady Drops Dead nelítostně rozebírající mizérii fyzického přebývání, Earth Is the Loneliest Planet (zase jedna přiléhavá hymna pro všechny losery světa) nebo Staircase at the University. V téhle svižné hitovce o stinných stránkách honby za vzděláním Morrissey dokazuje, že stále nachází a trefně zpracovává témata, kterých si jiní nevšímají. Provokativní je i varování před línými manželkami s otrokářskými sklony Kick the Bride Down the Aisle, které by mohlo potěšit příznivce Josefa Hausmanna.

V rozmáchlé, gradující skladbě I'm Not a Man (smysl dvouminutového intra mi uniká) se zase důrazně distancuje od všeho násilnického a majetnického v lidské povaze a přihřeje si i svou vegetariánskou polívčičku. S rostoucím věkem se vkrádají motivy stárnutí, uplývání času, ztrát a smrti (Oboe Concerto, mimořádně působivá, protože nesnadno uchopitelná Smiler with Knife), Moz má ale místo i pro svérázná milostná vyznání (Kiss Me a Lot) nebo utrpení generací vězňů v dublinském žaláři Mountjoy.

I když druhá polovina desky ubírá na tempu a trochu i na koncentraci nosných nápadů, nezbývá než konstatovat, že věčný popichovač Morrissey dal dohromady znovu velmi silnou nahrávku. Minimálně stejnou zásluhu na tom má ale i jeho kapela, která by si za perfektní práci s aranžmá a dynamikou pomalu zasloužila vlastní název. Morrisseyho nekorektní komentáře mají díky ní i nadále schopnost jedním dechem rozezpívat nebo roztančit i donutit k zamyšlení. Starší, ovšem stále neklidný. Doufejme, že mu to ještě dlouho vydrží.