Staré dobré časy Krise Kristoffersona

Vzpomínka na Divoký západ se rozplývá, Skalisté hory se třesou v základech a Sam Peckinpah se obrací v hrobě. Billy the Kid měl kliku, že ho zastřelili mladého, alespoň si nemusel připadat staře. Jeho někdejší představitel teď naprosto jasně sděluje, že se blíží konec. Cítím se smrtelný? Tohohle jsme se od Krise Kristoffersona nechtěli dočkat, byť na to má samozřejmě ve svých šestasedmdesáti zatracený nárok. Naštěstí to na novém album není zas tak zřetelné, jak by se podle názvu mohlo zdát. Entusiasmus mu nechybí ani v pokročilém věku a jeho kouzlo stále účinkuje, o tom se budeme moci přesvědčit za pár dní v Praze.

Kristofferson byl vždycky víc herec než zpěvák, narozdíl od ostatních z hvězdného kvarteta The Highwayman. Přesto složil hned několik písní, které se zapsaly jako milníky. Legendou se člověk nemusí stát díky desítkám alb, většinou stačí jeden song. Kris Kristofferson má hned dva, Me and Bobby McGee a Sunday Morning Coming Down (ta píše i v podání Pavla Bobka, pamatujete?). Stačí znát tyhle dvě plus film Pat Garrett & Billy the Kid a můžete o něm povídat hodiny. Feeling Mortal se takovouhle klasikou celkem jistě nestane, ale Kristofferson má splněno. V posledních třech dekádách je to sice slušná, ale spíš udržovačka, výtečná kolekce This Old Road z roku 2006 budiž výjimkou. Novinka má styl a šmrnc, starému desperátovi nechybí nadhled, natož charisma.

Feeling Mortal šlechtí nadmíru zklidněná instrumentace, producent Don Was nástroji spíš šetří, což je ku prospěchu věci. Kytara a hlas, v tom jsou klasici nejsilnější, zvukově rozmazlená osmdesátá jsou dávno pryč. Kde je to třeba (Bread for the Body), tam se doprovod mile utrhne, ale většina alba plyne poklidně a mírně, s jemně skřípavým souzněním steel kytary a vokálními repeticemi Sary Watkins. Deset songů, lehce přes půl hodiny, žádné zdržování a vysvětlování, na to jsme už staří. Vrcholy? Mama Stewart, balada o prastaré slepé ošetřovatelce, tady je Kristofferson za vypravěče a třeba k Dylanovi má hodně blízko, podobně jako v hillbilly miniatuře Castaway. Nebo křehkou melodií překvapující Just Suppose, kde se zpěvák od roztřeseného přednesu rozezpívá k nejlepšímu vokálnímu číslu alba. Závěrečná Ramblin’ Jack je citlivě laděná do tex mex modelu, zároveň jde o poctu dlouholetému souputníkovi Ramblin’ Jacku Elliottovi. Podobně jako on měl i Kristofferson většinou „dlouhé noci a krátké dny“. A spolu s Willie Nelsonem patří právě tihle dva mezi největší současné nestory country music a folku.

Krisu Kristoffersonovi to pořád zpívá. Nejlepším jeho nahrávkám se sice aktuální Feeling Mortal nepřibližuje, ale takhle zestárnout není ostuda. Legenda pokračuje, z hudby a jeho osobnosti vanou ještě staré dobré časy, kdy se stetsony kupovaly z radosti a ostruhy nebyly jenom na ozdobu. Jak se Kristofferson doopravdy cítí uvidíme ve čtvrtek 29. listopadu, na druhou stranu pokud přežije sterilní prostředí a vrtošivý zvuk v Kongresovém sále, tak se nemá čeho bát.