Staronové disco Goldfrapp

Alison Goldfrapp a Will Gregory na své sedmé nahrávce Silver Eye přišli na způsob, jak dát dohromady všechny svoje experimenty a ukázat mnohostrannou, a zároveň celistvou tvář Goldfrapp.

Každou novou deskou překvapovali: za téměř dvacet let působení se ocitali v nejrůznějších žánrových škatulkách jako synthpop, downtempo, ale taky kabaret a folk. Je nutno ocenit, že vždycky šli za svou náladou a prožitky, a tak pokaždé vznikala odlišná a osobitá hudba. Nová deska přináší jakýsi souhrn všeho, čím Goldfrapp prošli. Kabaret tu sice nenajdeme, ale taneční new wave a pronikavé zdlouhavé balady ano. Spojují se tady oblíbené přírodní inspirace a přání rozhýbat staré kosti. Ve výsledku to zní jako teleportace na přelom tisíciletí.

Deska začíná klasickou rádiovou hitovkou Anymore, která spolu s následující Systemagic vyzývá na parket. Become the One je inspirována dokumentem o dětském transsexuálním táboru a nabádá nás nestydět se za to, kdo doopravdy jsme. Inspirativní, ale revoluční hesla jako „harmonise“ a „crystallise“ pronášejí robotické hlasy vezoucí se na suchém syntetickém beatu a celé to zní spíš jako hymna technologickému pokroku, než jako výzva stát se silnou osobností.

Druhá polovina nahrávky nabízí hlubší zamyšlení i ponor do hudby, ale vtíravý pocit déjà vu se prohlubuje. Jsou tu skladby v duchu Massive Attack jako Beast That Never Was a Zodiac Black, křehké a šeptavé, přesto velmi emocionální. Everything is Never Enough zas připomíná Primal Scream kolem roku 2000. U závěrečné Ocean byste se mohli vsadit – kdyby v ní nebyl něžný hlas Alison Goldfrapp – že jde o nedávný track Depeche Mode.

Silver Eye tak představuje nejen rekapitulaci tvorby Goldfrapp, ale i souhrn nejrůznějších vlivů z posledních několika dekád. Je to ale skoro stejné jako s novými deskami Depeche Mode – máte pocit, že „už jsme to všechno stokrát slyšeli“, a jen opravdu dobrá produkce nedovolí na hudbu jen tak zapomenout. A když je provázena tak stylovými klipy, je těžko té měsíční kráse nepropadnout.