Vlasy všude, nástroje nahlas, teenage feeling bez zábran. Trojice z Chicaga, která si říká Lifeguard, na debutu Ripped and Torn vzdává hold punkové scéně 80. let.
Vlasy všude, nástroje nahlas, teenage feeling bez zábran. Trojice z Chicaga, která si říká Lifeguard, na debutu Ripped and Torn vzdává hold punkové scéně 80. let, ke které přidává čerstvou energii, hudební nápady i neobvyklou textovou představivost. Album plné divokých změn v rytmech i náladách srší syrovostí, do křiku nástrojů i zpěvu se vplétají osobité harmonické postupy a neobvyklé vícehlasy, hlasitost s hravým nonsensem, jednoduchost s překvapivými momenty.
Devatenáctiletý Asher Case s hlubším hlasem se inspiroval ve zpěvu jeho oblíbenou novou vlnou. Doplňuje vyšší, popověji znějící vokál jen o rok staršího Kaie Slatera, který se dikcí i vzhledem přibližuje Sydu Barrettovi. Přelévají se, náhle mizí, znovu se objevují, o pozornost se přou se zkreslenou kytarou, výraznou a většinou prostou basovou linkou a hlasitými bicími osmnáctiletého Isaaca Lowensteina.
Singl Like You’ll Loose je toho krásným příkladem. Kakofonické akordy v neobvyklém šestiosminovém rytmu obohatí vícehlasý zpěv, špatně srozumitelný text zmiňuje rozhodování, zda zůstat na plotě nebo pod ním, potřebu posouvat se stále vpřed, zvýšenou hladinu vody o neděli a spoustu dalších nijak nesouvisejících vizí. Texty působí obecně nahodile|. Ať se snažíme přijít na kloub veršům jako „words like tonality come to me“ nebo „spun out on afterglow“, vyjdeme vždy stejně bez tucha, ale se zábavným pocitem zbytečného pátrání.
K tomu se přidávají silné melodické hooky, které obsahuje snad každá skladba. Počáteční, zcela přirozeně spojené It Will Get Worse a Under Your Reach nasazují vysokou laťku, neméně chytlavá je taky závěrečná dvojice Ripped + Torn a T.L.A., jejichž zdánlivá monotónnost zanechá silný dojem. Chytnou náhlé změny v rytmech i náladách, které často z napjaté atmosféry unášejí do pohodičky a zpět. Píseň Under Your Reach, která se řadí k těm popovějším, přechází od dlouhého instrumentálního intra plného vazeb, echa a hlasitých kytarových efektů do zpěvu v úzké harmonii s grungeovou basovou linkou a pak do odlehčených refrénů, které zase houstnou za zvuku zkreslené kytary.
Dvanáct písniček ve třiceti minutách uplyne jako nic, a to včetně tří zvukových koláží Me and My Flashes, Music for 3 Drums a Charlie’s Vox. Celé album provází odzbrojující energie, na zvolený žánr neotřelé postupy a velká melodičnost. Nejde o náctiletý pokus zavzpomínat na „starý dobrý punk“, ale o osvěžující nahrávku s nádechem nostalgie a přesvědčivého rošťáctví.
Zarážející je, že opatrnost se neomezuje jen na kontroverze, snímek míjí i témata, která by mohla fungovat bez většího rizika. Jeho boj o prostor na MTV, která v minulosti nedávala prostor Afroameričanům, tu je jen naznačený, nikdy opravdu rozvinutý...
V pilotním singlu Days We Left Behind nové desky vzpomíná jeden ze dvou přeživších členů Beatles na černobílou minulost. Tušení, že na stará kolena vsadil na čistě nostalgickou notu, je však v kontextu celé desky rozprášeno a na vzniklé mlze se objeví duha. The Boys of Dungeon Lane odhaluje víc než jen vzpomínky – je to mozaika příběhů a pocitů, melodií i zajímavých harmonických vybočení.
Nekompromisní sbírka Love, Diskito potvrzuje celkový posun v tvorbě a projevu, který určitou část fanoušků možná stále překvapuje, zároveň platí, že by nahrávce prospěla větší zvuková nápaditost a lepší uchopitelnost skladeb.
Fakemink dokáže rapovat na jakýkoli beat, adaptovat se na různé styly, ať už je to witch house, grime nebo hyperpop. Vše si při tom produkuje sám, a to mu dovoluje umně přepínat mezi chvástáním a zranitelností, někdy i v rámci jedné skladby.
Zřetelná je potřeba reflektovat rozpory mezi vlastní představou o správné životní cestě a tlakem hektické, rychlým dopaminem posedlé doby.
Kohout je hodně o odhalování slabých stránek a taky prostupování literárních zápletek a skutečného života – tohle téma seriál nenadužívá, nepouští se do intertextuálního chytračení.