Starý dobrý Šabach?

Prozaika Petra Šabacha (1951) zná každý díky filmům Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, Občanský průkaz a U mě dobrý, které vznikly na základě jeho povídek a novel. Šabach je nekomplikovaný, přímočarý autor se sklonem k lidovému humoru, jehož prózy vznikají kombinací autobiografických a fiktivních motivů. Typicky šabachovskou ústřední postavou je lůzr, ať už patnácti či sedmdesátiletý, který se díky své naivitě a idealismu neustále dostává do sporu s „autoritami“ – se staromilskými a ustrašenými rodiči, komisními učitelkami, režimními policisty a nejrůznějšími „novodobými“ byrokraty. Pokud byla Šakalí léta, Občanský průkaz a nakonec i Pelíšky pokusem o zachycení zrání generace, která dospěla s příjezdem ruských tanků v roce 1968, a Pupendo tragikomickým obrazem české normalizace, nová Šabachova próza Rothschildova flaška rozvíjí téma povídek, které se staly předlohou k filmu U mě dobrý. Zatímco film líčí rafinovanou pomstu partě podvodníků a je jakýmsi „podrazem“ po česku, Rothschildovu flašku, která se způli odehrává v kulisách současného Londýna, nejlépe charakterizoval sám autor slovy: českej Honza vytrestá londýnskou pijavici…

Dvousetstránková novela se dá rozdělit na dvě stejně rozsáhlé části – stostránkové entrée, v němž se představuje vypravěč příběhu, stárnoucí proutkař, který sice snadno odhalí patogenní zóny, ale se současným světem si už příliš nerozumí; jeho dobromyslnost ho přivede do sporu s finančním úřadem i do dalších více či méně trapných situací. Když odchází z drahého pražského pronájmu do zapůjčené maringotky daleko za městem, ještě netuší, že mu ze samoty bude brzy harašit v hlavě, ale že taky pozná svou pozdní lásku Viktorii. Od jejího příchodu se začíná odvíjet „anglická“ část Rothschildovy flašky. Viktoriina vnučka, která byla v Londýně jako au-pair, totiž vypila svému zaměstnavateli láhev drahého vína Château Lafite. Ten ji sice zažaluje, ale ve své sebestřednosti si nedokáže představit, co to vyvolá…

Rothschildova flaška má v sobě překvapivý paradox: osobně laděná a dějově řidší první polovina se čte lépe než druhá, dějovější a „akčnější“ část. Vysvětlení je jednoduché. Zatímco v první půli Šabach píše o tom, co ho skutečně trápí, a je proto velmi věrohodný, ve druhé příliš konstruuje, takže příběh působí spíš jako zdařilé stylistické cvičení.

Rothschildova flaška sice mezi nejlepší autorovy knihy nepatří, ale pořád je to ten starý dobrý Petr Šabach: vtipný a citlivý glosátor života, který straní obyčejným lidem, nemá valnou úctu k autoritám a pořád tak trochu zápolí se svým okolím…