Stephen Malkmus, zlatý americký chlapec

Stephen Malkmus občas působí jako ten nejzlatější americký chlapec. Na veřejnosti se chová slušně, má rád sport a grilování, vyblbnul se v devadesátkách a teď už bychom ho viděli tak na zápraží s dekou a čajem. Niki Lauda v Rivalech říká, že štěstí je nepřítel a jeho žena mu to má za zlé – Malkmus byl vždycky podprahově depresivní a taky mu to žena zatrhla (ve skladbě Lariat kvůli ní změnil text, aby byl optimističtější). Myslím, že proto se fanoušci Pavement často dívají na The Jicks skrz prsty. Malkmus nového milénia už v hudbě tolik netrpí a pro ty, co si to chtěli probolet s ním, je to jako zrada.

Už předchozí album (Mirror Traffic) bylo o dost klidnější než třeba Slanted & Enchanted nebo Westing a aktuální Wig Out at Jagbags z trendu nevybočuje. Zato je inteligentnější. Skladby často ironizují absurditu písničkové formy (a jiných věcí): například kakofonie následovaná popovou melodií v Houston Hades anebo rychlé změny výrazu v The Janitor Revealed. Cynismus taky zůstal, protože, jak říká Malkmus, cynismus znamená, že vám na něčem záleží. Jenže tentokrát je to cynismus zacílený k vlastní minulosti a historii toho, co člověk za život naposlouchá, takže narazíme na různé citace typu beatlesáckého „I Am the Walrus“ zpěvu v refrénech jinak naprosto střízlivé Planetary Motion, nebo výpůjčky melodie z Hendrixovy verze All Along the Watchtower ve zmiňované The Janitor Revealed. Shibboleth zase s výraznou basou připomíná starší Pixies (nejvíc asi Debaser), ale to je na desce spíš výjimka.

Wig Out at Jagbags je na první pohled nejvýraznější svou hravostí. Na jednu stranu je to hravost hudební, třeba Cinnamon and Lesbians končí jamovacím sólem, v některých písničkách se objevuje legrační unisono kytary a zpěvu a vůbec všude jsou po špetkách přidané eklektické vyhrávky nebo žestě. Na druhou stranu je to hravost textová. Těžko říct, o čem přesně Malkmus zpívá, jestli má na mysli něco konkrétního nebo jde o metafory, ale taková Rumble at the Rainbo je nepochybně výsměch lidem, co odmítají zestárnout, Chartjunk je asi dloubanec do písní skládaných pro Top 40 a význam verše „I don’t have the stomach for your brandy, I can hardly sip your tea“ z Independence Street je jasný.

Stephen Malkmus prostě stárne. Ale to je v pořádku, protože to dělá důstojně. Navíc je díky větám typu „I’ve been tripping my face off since breakfast“ a psychedeličtější Surreal Teenagers pořád dost cool. Je to pořád ten zlatý americký chlapec, co si hraje před spaním Ege Bamyasi od Can, a to neschová.