Štěstí jednoho končí tam - V/A - Memento

Jedna z možností, proč by mohla být kompilace Memento dobrá: má obrovský potenciál přimět i toho nejnejzúčastněnějšího změnit pohled na hardcore coby rachot splývající s manifesty bezúčelného násilí. Rozptyl témat - tu politických, tam introspektivních - je totiž velmi široký, zrovna tak jako ten žánrový.

The Citadel zpočátku nastřihlé lano někde v polovině songu přeříznou úplně, se Stolen Lives je už mysl situována v pekle, kam výtah dopadl. Hlinomaz a Repelent SS do hry přihazují nadsázku a nešetří sarkasmem - v prvním případě odpískání konformity (že by dokonání „životního zářezu“, o kterém zpívali Esgmeq?), v druhém hlas za daňový únik střídá hlas za falafel a hummus a téma je i přes obvyklý nános metafor jasné. O poznání vážněji namíří This Ruin prst na šerednou část nás všech a nejen teď, s následujícími Kung-fu Girlz (100% nekorektní a zábavný kousek) se vkrádá pocit, že už teď se deska bude dokonale vyvážená. Nullus Sum? Útok na psyché zrovna tak, jak stojí v textu. Drsný způsob, jak ukončit první stranu.

Tales of Error na té druhé rozdmýchají mraky elánu, byť ne příliš veselým textem. Krátký a lidstvo nešetřící vál Roxor vystřídá o něco delší od █████: pravděpodobně náznak příběhu o ženě v útrobách totalitní mašinérie a mimo jiné snad nejtemnější místo desky by šlo doplnit hrou: ulámej si při poslechu nehty o zeď dřív, než slezou samy. Katarze Hanbou je posledním závanem optimismu, kdy přes Got a Wolf (citová vyprahlost, odcizení v anonymním světě) a Palahniuk (práva zvířat) deska dospěje k monumentálnímu a značně misantropickému závěru, který mají na svědomí Rats Get Fat. Pomyslný vrchol může být dán nastavením zrcadla bezmála psychopatickým pohnutkám člověka: štěstí jednoho končí tam, kde začíná štěstí druhého?

Nemyslím si, že vinylová deska ztrácí svou hodnotu už po vybalení a navzdory přiznanému sběratelství-hromadění, o jejím pořízení rozhoduje kapela, nikoliv vidina nabytého milimetru v polici. Nicméně obal Mementa voní jako žádný jiný, identifikace poslepu je samozřejmostí, obsah jde ruku v ruce se zážitky a pocity. Ve chvíli, kdy už tři kapely neexistují, to platí dvojnásob.