Steve Mason a opičí myšlenky v době smyšlenky

Steve Mason započal svou hudební kariéru založením indierockové, folkové kapely The Beta Band v roce 1996. Sice si za svou existenci připsali pouze tři studiová alba a v roce 2004 se rozpadli, stihli si ale najít věrné fanoušky a získat slušné postavení u kritiky. Od konce Beta Band plaval Steve ve studni osobních a finančních problémů. Ale jak se zdá, takové prostředí tvořivost snad ještě přiživuje. Oprášil svůj pseudonym King Biscuit Time a vydal album Black Gold (2006) se skvělým protestním singlem C I M 15. Taky jste ho mohli najít pod názvem Black Affair s nahrávkou Pleasure Pressure Point (2008), kde se dalo mluvit asi nejvíce o elektronické hudbě, i když žánry a instrumenty se tu mísily, jak bývá u Masona zvykem. Od roku 2010 už se neschovává za pseudonymy a vydal dvě desky pod svým vlastním jménem.

A nyní je tu s třetí placku Monkey Minds in the Devil’s Time (2013). Název odkazuje k buddhistickému popisu dnešního světa, resp. lidské mysli, kdy každý je roztěkaný a zavalený informacemi. Lidstvo pak zapomíná, co se kolem něj děje. Již z prvního poslechu bylo jasné, že Mason nemá po těch letech problém vypotit pár dobrých písní. Monkey Minds jich totiž nabízí rovnou dvacet. Hodinová zpověď začíná na sebe navazujícími The Old Problem a Lie Awake, slyšíme citaci z Danteho Pekla. Objevují se hiphopové prvky a rap, např. k More Money, More Fire si Mason přizval rapera MC Mystra. Ten se ve svém syrovém projevu zaobírá smrtí Marka Duggana, která způsobila v roce 2011 největší nepokoje v Londýně od 80. let. Na skladbu navazuje podobně znějící Fire!, jež působí méně agresivně díky jemnému Masonově vokálu.

Nejen z videa pro singl Fight Them Back (2012), ale i z textů je znát sociální a politické zabarvení. Píseň končí dva roky starou citací Tonyho Blaira o Libyi jakožto potenciálním zlatém dole ,,The thing about Libya is that potentially it’s a goldmine of a country“. Mason se už dříve zapsal do povědomí jako pacifista a antikapitalista, který si nebere servítky ohledně Bushe ani Blaira. I když takových pokusů slýcháme od různých interpretů nespočet, Mason působí věrně a přesvědčuje naléhavou hudební gradací. Při každém poslechu se vžírá pod kůži hloub a hloub a takových momentů je na desce víc. MMITDT se ovšem nedá považovat za politické album, spousta songů působí spíš autobiograficky a protestní části musíme brát spíš jako osobní zpověď autora, který se tímto směrem vždy částečně ubíral.

Mason opět předvedl, že má rezervy a může si s posluchačem hrát, jak chce. Využívá k tomu velkého spektra zvuků, žánrů a postupů. Se skladbami jako Seen It All Before nebo From Hate We Hope zvládne navodit husí kůži svým zpěvem, ale taky vyzve k tanci u krásně stavěných Towers of Power nebo Come to Me. Ani hodinová stopáž nezačne nudit, naopak vám dovolí se do Opičí Mysli pořádně ponořit a sžít se s ní.