Steven Wilson nejpřístupnější

Steven Wilson se dal na pop, tedy na pop v intencích hudby, kterou tento progrockový věrozvěst už dobré tři dekády předkládá posluchačům: hudby neselankovité, inteligentní, s bohatým vnitřním životem. A To the Bone je nejpřístupnější deska, kterou Wilson dosud natočil. Náznaky jsme mohli zaznamenat už na jeho loňském minialbu 4 1/2 – celkové zpřístupnění výrazu na úkor oživování progresivního rocku sedmdesátých let à la King Crimson, větší důraz na melodiku, příklon k písničkám o délce kolem čtyř minut.

To the Bone navazuje tam, kde 4 1/2 skončilo, a dobře využívá albového formátu, který na prostoru šedesáti minut nabízí. Wilson ví, jak písně poskládat za sebe a přirozeně tak vtáhnout posluchače od chytlavých skladeb s rádiovými parametry (Nowhere Now) přes temnější, v hardrockový háv zabalené kousky (The Same Asylum As Before) až ke kompozicím, kterým dodává nervní atmosféru tepající elektronika. Tento vývoj je průběžný, podíl elektroniky postupně narůstá, deska od úvodní nevázanosti postupně těžkne a vtahuje do svých osidel.

Wilson měl už od dob nyní spících Porcupine Tree úžasnou schopnost vstřebávat spoustu hudebních vlivů a takřka vizionářsky je hladce spojovat do jednoduchého, přesto velmi sofistikovaného celku. Daří se mu to i na To the Bone. Ba co víc, je zde skutečně svůj: bez domovské kapely, sparing partnera typu Aviva Geffena i přiznané opory v hudbě, na které vyrůstal.