Stěžejní obřad Félicie Atkinson

Félicia Atkinson je spojena s vnímáním umění z komplexního nadhledu a se snahou o propojení jeho výběžků mezi sebou. Nesnaží se ale o zásadní skloubení všech uměleckých odvětví jako gesamkunstwerk. Atkinson nehledá totální dílo, ale jednotlivé umělecké aspekty provazuje tenkými nitkami s jednoduchými uzlíčky na koncích. I proto ji už od starších alb provází nezvyklá křehkost, do níž se jemné struktury provázané z hudby, literatury i výtvarného umění propadají. Týká se to ať jejího promlouvání do cizích kompozic, tak i vlastních skladeb.

Celou její práci prostupuje notná dávka něhy, se kterou zvukově pracuje. Jako moderní výtvarnice důsledně studuje materiál, který se jí dostává pod ruce, v hudbě jsou to nepřeberné vlivy od folku přes drone až k elektroakustickým kompozicím soudobé hudby. Zároveň se ale topí v určité roztříštěnosti. Na každé nahrávce totiž přichází s jiným konceptem, jako by uvnitř měla obrovský tvůrčí motor, který ji stále žene za hledáním něčeho nového. Jako konceptuální umělkyni jí to nemůžeme mít za zlé, jen je poněkud obtížné najít pevnější bod, k němuž by se posluchač mohl upnout.

Což nic nemění na tom, že právě fantasticky hluboká studnice nápadů je pastvou pro uši. Bez jakýchkoli omezení je můžete napínat a čekat na nové a nové přístupy vycházející z premis, kterých se Atkinson sice drží, ale slepě nenásleduje. Nové nápady jí nepadají samy do klína, stojí za nimi hluboká reflexe předchozí práce. Namísto technologické sofistikovanosti k tomu využívá co nejelementárnější software. Kreativita, s jakou s těmito prostředky pracuje, je nebývalým důkazem Freudova tvrzení, že čím více zjednodušíme možnosti, tím více vyniknou schopnosti. Mimo sebereflexe a jednoduchého prostředí je potřeba vyzdvihnout další dva důležité tvůrčí faktory. Prvním je rekontextualizace zvuku, kdy Atkinson ve stopách konkrétní hudby dává jednotlivým zvukům novou a estetickou hodnotu. Tím druhým pak je velký důraz na DIY přístup.

Díky tomu všemu je A Readymade Ceremony působivou koláží experimentálních kompozic, noiseu, ambientu a konkrétní hudby, díky bohatým vlivům vzdálená moderní zvukové studii. Skladby mají těžko opakovatelnou atmosféru. Po opatrných zvukových krůčcích se vkrádají do mysli, že je není možné vypnout nebo přeskočit, autorčin šepot budí pocit, že se před vámi odehrává neobyčejné tajemství.

Poslední, a nutno dodat, že jedna z nejlepších nahrávek Félicie Atkinson, je půvabně melodická, ale i velice kakofonní, působivě promyšlená, a zároveň vlídná. Pokud jsem mluvil o tom, že je těžké v tvorbě umělkyně najít pevný, opěrný bod, album A Readymade Ceremony toto tvrzení vyvrací. I přesto, že vytržené z kontextu tvorby jeho význam nepatrně slábne.