Stigmata, Hacke a rokenrol (Kill the Dandies!)

Atmosféra v klubu zasvěcených houstne v očekávání třetího albového zářezu. Je čas přesvědčit se, že oněch pět srdcí vyhřezlých z kostí garážové matky, z masa čistých linií šedesátých a sedmdesátých let a z kůží sedel elektrických kovbojů bije stále silně a dravě.

Bezejmenné EP přináší jasnou zprávu: Kill the Dandies! se nepřestávají řítit prostorem i časem s přesvědčením a chutí hraničící s posedlostí. Začíná se pálivě třaslavým kytarovým riffem, následovaným westernově pádící rytmikou v úvodní Nightmare in Pink z repertoáru rock & rollových bratří Chrome Cranks. Veškeré poznávací znaky KTD! fungují dokonale: hluboký chvějící se mužský hlas odkudsi ze sklepních prostor versus elegantní porcelánová dívčí frackovitost načichlá fatálností, živočišná rytmika dunící a dusající, silný kytarový zvuk, country a rock & rollové postupy obalené všudypřítomným vzrušením...

Druhým trackem je novinka Give Me s démonickým motivem basy, dominantním Sonjiným zaříkáváním, uhrančivě vyklenutým refrénem a stupňujícím se napětím (kytarové mlhy a tantricky naspeedované bicí). Následuje jedna z perel z produkční líhně alchymisty Joea Meeka – Johnny Remember Me. Někdejší jednička ostrovní hitparády je řádně zjizvena ostrými záseky, které ji vytahují z jednašedesátého roku minulého století skrze hororovou estetiku a osudovou vášeň nad naše hlavy. Zatraceně povedená pocta. S trackem Stigmata, další novinkou na bezejmenném minialbu, přichází excelentní epileptic-dark-dance. Rytmus vtahuje na párty do prostoru pokřivených zrcadel a hlava je unášena kytarovými vpichy a šlehy kamsi do temných koutů. Skvělé. Očekávání třetího řadového alba se stupňuje. Kill the Dandies! stále dýchají, sekera je ostrá a boty pevné a lesklé.

A ještě něco navíc. Minialbum obsahuje na závěr dva remixy. U The Dog – Able Bodied Siren nechal Alexander Hacke (Crime and The City Solution, Einstürzende Neubauten) zmohutnit zvukové stěny hypnotizujícím strohým elektronickým soundem. Je to valivé a po elasticky hybném zářezu Stigmata dokonale padnoucí. A pak ještě klidná finální tečka – nesestřelitelný elegán berlínských světel a stínů Steve Morell patří takřka do rodiny, na jeho krev je možné v tvorbě a samotné existenci KTD! narazit vskutku často. A tak i jím produkovaná symfonická verze And Through The Storm We Get Home je přirozená, nadmíru přiléhavá, a přesto z jiného břehu. Ukazuje další tvář téhle smečky, která míří svojí cestou kamsi za obzor – navzdory zmíněnému prostoru... i času. Jen se svým přesvědčením, touhou a běsy.