Střelec, kterého nikdo nesejme - Duke Garwood

Slyšeli jste už o půlnoční jízdě nechladnoucím a zřejmě i nekonečným písečným prostorem na hřbetě obřího posvátného hada? Londýňan Duke Garwood zřejmě ano. Možná od svého známějšího písničkářského bratra Marka Lanegana, na jehož albu Blues Funeral (2012) se objevil v roli hosta, aby s ním už o rok později pracoval na společném albu Black Pudding. Výsledek byl glorifikován a masám dosud ukrytého songwritera představil nejlepším možným způsobem - v pozici rovnocenného kumpána nesejmutelného a milovaného pouštního střelce.

Několik měsíců na to přichází Duke Garwood s vlastní dokonalou ránou. Jistou, včasnou a smysluplnou. Album Heavy Love plyne pomalu, jak oči po noční obloze. Žádný zbytečný chvat, poklus, ani krok. Zvuky elektrických kytar jsou táhlé, nesou se prostorem, otevírají plochy a uklidňují dech. Občas zazní tremolo, mírné zkreslení a párkrát dokonce i bicí nebo vzdálená flétna. A skrze to se zásadně proplétá lubová elektroakustická kytara - zvonivá, těkavá, klouzající a vykreslující podivné ornamenty. Ve chvíli, kdy se vše spojí, dostávají se písně atmosférou až k jakémusi tanci duchů (Suppertime in Hell, Honey In The Ear, Hawaiian Death Song). Točí se v kruhu ve stále zřetelnějším zpomalení, až náhle v půlce nahrávky zjistíte, že se čas zastavil. Jen sem-tam slyšíte poklepání prstem na dřevo, zavrzání struny, cvaknutí klapky kláves nebo dech mezi slovy...

Stejně jako v případě Lanegana si vás i Duke Garwood od první písně podmaní temným hlasem, vypravěčsky vstřícným, mysteriózním, až jazzově frázujícím, oproštěným od veškerého patosu nebo nehorázného sentimentu, v tomto případě s drobet větším podílem melodických linek. Ještě silnější a pohlcující je jeho zastřený hlas ve chvílích, kdy je podpořen křehkostí zpěvu Jehnny Beth z postpunkových Savages (Disco Lights, Heavy Love). Naopak až děsivě a temně zní podpořený foukací harmonikou v jedné z nejlepších věcí Snake Man.

Celá deska zní kompaktně a lehce, jako by vznikla naprosto mimoděk. Jen tak. Během poklidné noční seance. V okamžiku, kdy se otevírají dveře. A vy se setkáváte s blues v jeho nejčistší současné podobě (Burning Seas, Sometimes). Žádný tribute projekt, žádná podaná ruka bluesovým puristům, naopak, občas slušná porce ostrovního folku (Roses či Sweet Wine). Až se dere myšlenka na podobnost s obdobným solitérem Royem Harperem, který si stejně jako Duke Garwood užíval přízně především z řad slavnějších kolegů a natáčel (a natáčí) alba s podobnou dávkou opravdovosti a nadčasovosti. Anebo na JJ Calea, jak pravil Greg Dulli. Heavy Love je jedno z nejlepší bluesových písničkářských alb, jaké jsem v poslední době slyšel. Bez debat.