Střepy v mlíce, co lehce tečou

Muž honí kariéru, žena je nešťastná, on si najde milenku, ona si milence. Zdánlivě banální milostný čtyřúhelník ve Střepech v mlíce, románové prvotině Pavla Hrnčíře, oživují pařížské reálie a to, že hlavního hrdinu M. M. sledujeme očima jeho manželky. Ta nám jako vypravěčka popisuje, jak se její manžel cítí na schůzkách s mladou Francouzkou Maud.

Zajímavá premisa ve Střepech v mlíce naráží na to, jak soucitně, s až mateřskou něhou, je aféra předkládána. Koukáme na to, jak hrdina chodí do nóbl podniků ve fungl nové garderóbě za spoustu peněz, kašle na rodinu a ze zamilovanosti riskuje kvůli přešlapům v práci místo, vypravěčce to ale ani moc nevadí. Explicitně to nikdy neřekne, ale ona mu rozumí. Její obavy jsou spíš o to, jak dlouho bude značkové košile ještě žehlit ona.

Manželovu „moulovitost“ s pobavenou blahosklonností téměř vyzdvihuje. Představit si, že si někdo podobné kvality cení natolik, aby si někoho vzal, je zajímavé cvičení. Možná jde o generační rozdíl, možná se tím Hrnčíř chtěl vrátit na začátek milénia, kdy se kniha odehrává, ale působí to spíš uměle. Naopak do absurdna vyhnané excentrické chování jejího milence, kterého nám odhalí v půlce knihy, zase atakují hranici trapna.

Je to vlastně škoda, protože navzdory někdy až fantaskním situacím a patosem zavánějícím figurám se kniha čte skvěle. Hrnčíř má poutavý styl, který lehce teče, hlavní text prokládá vzpomínkami na dětství a úryvky z románu, který se M. M. snaží psát. Jen to vrtění hlavou nad tím, co se děje, a tím, jak máme věřit, že se k tomu postavy staví, celý zážitek kazí.