Stroon: techno a barevné skelety

Stroon aka struna aka Dalibor Kocián. Jak se to říká? Není všechno zlato, co se třpytí? Není všechno šméčko, co se ksichtí? Ještě pořád je nejúčinnějším zaklínadlem elektronické scény dubstep a předpona „post“ na tom nemůže nic změnit, stejně jako zubní pasta nepředělá ranní kocovinu. Jenže jestli dubstep, ten škaredý bastard trip-hopu, měl zkažené zuby od narození, neznamená to, že když je dítě nemocné, necháte ho trápit doma.

Je možné, že za neotřelým mixem Stroonova EP Triple Farewell stojí Stroonovy zkušenosti ze souborů Cluster a Veni, které se věnují interpretaci moderních minimalistických mohykánů, je možné, že za příjemně eklektickým mixem je jeho zkušenost hráče vibrafonu (v jazzových Shot in the Dark) nebo i mladické nerozvážnosti v metalových a hardcorových kapelách. Možné je všechno. Ale pokud hledáte průsmyk, taký malý priesmyčok mezi dubstepem a technem (pokud tedy věříte na pseudo-dubstep a spinet-house) a máte hladkou lžíci skejtu, můžete zkusit zákruty temnější než gravitace Tronu.

A teď srozumitelně: Stroon velmi dobře cítí prostor a svoje možnosti na rozměru ípíčka, podobně jako Ink Midget, jen je ještě rozmanitější, ještě všežravější. A hlavně si je vědomý vývoje formátu a vnitřní celistvosti, celou nahrávku koncipuje jako rozvíjející se mechanický leknín nebo jako pestrobarevné hejno papagájů postupně dosedající na vyšisovanou srnčí (?) lebku (pokud chceme narážku na výtvarnou stránku bukletu, která má něco ze surreálu i reklamně žehleného pixelu). Klidné ambientní plochy prvních tracků zaplněné teplými tóny klasických nástrojů, aluzemi na televizní zvuky staré éry i neklidnými tóny civilně industriálního charakteru (kvedlačky a plech, scifi-dubtech) s fetišistickou připomínkou klidnějších poloh Bena Frosta a trance/noisu, se postupně zařazují za plný a pádný technobeat, který jako by teprve hledal svou pravidelnost a předurčené bpm.

Vítám vás v intergalaktické střílně, kde je datel černý posledním ostatkem původního lesa, a i když má chromovaný zobák, srdce tepe. V tomto patře za expozicí africké zvěře následuje sál kozorožců. Na hlavní stěně vidíte ojedinělou sbírku hlav exotické spárkaté zvěře, k níž máme i specielní hudební doprovod, kterému říkáme melancho-step – nazujte si podkůvky, můžeme tančit.

Protínání chladné elektroniky, atmosférického tripu a přirozených zvuků industriálního charakteru, živého a nemrtvého, nálady i tance, chillu a flooru, bolavého chroptění i jizvy hojené laserem. Bez basové přeexponovanosti, v táhlých impresích chill techna. Čtyřicátý release Exitabu je jako dobrodružná, číslovaná omalovánka artificial intelligence. Stroon, napjatá struna černobílé díry. Lidský dotek. Letmý jazz.