Svatý výjev Vosy Petra Nikla

„Měsíc svítil někomu divnému do obličeje. Tělo labutě se v jeho světle jevilo ještě bělejší. O něco níž se tísnili ťuhýk, tuleň, laň, hlemýžď a sleď. Ti všichni tiše snili, jen svišť bděl, viděl ten divný obličej.“

Psát o Petru Niklovi recenzi, je jako když otevřete botanický klíč a nalistujete příslušné heslo. Půlstránka, možná stránka, záležitost formátu. Tady potřebujeme biografii, středověkou studnu taky nebudete měřit geometrickým trojúhelníkem o zanedbatelné přeponě. Rychle překročme můstek o jeho účasti na albu Rostiny! Rostliny! nezařaditelné formace Sledě, živé sledě, stejně jako jeho četné výstavní aktivity překračující vymezení výtvarníka, jež mu bývá často přisuzováno (také Tvrdohlavý literát, hudebník, fotograf a divadelník). Petr Nikl vydal se sborem Lakomé Barky (několik maminek a dětí z Klecan u Prahy) dvě nepřehlédnutelné nahrávky, s nimiž čas od času vystupuje i naživo, aby se letos připomněl deskou Vosa.

Titulní skladba textově navazuje na „hitovku“ Zladí hadi zlatě kadí z alba Nebojím se smrtihlava (2004) a rovněž zužitkovává některé její hudební motivy. Což nedokládá nic jiného než hravost, která prorůstá Niklem jako paroží jelenem, jeho bytosti a přehlídka roztodivných stvoření přechází z jedné knihy do druhé, z obrazu do dalších představ. Na Vose už nemá v zádech různorodé pěvecké těleso, díky čemuž lépe vyzní bohaté nástrojové obsazení, foukací harmonikou počínaje, rockovou sestavou pokračuje, podobně jako širokou dechovou a perkusivní sekcí, a prapodivnými zvukovými udělátky konče. Zhudebněný živočišný atlas se pohybuje mezi domestikovanou zvířenou a tou fantastickou, podobně i hudbu tvoří ozvláštněná písničková schémata pohybující se nad styly i nad tradičním vnímáním hudby. Radost ze hry je trvalá a potřeba žánrového zařazení pomíjí, Nikl má vzácný dar ponoukat k tomu, abychom se znovu stali dětmi a zapomněli na škatulky všeho druhu. Jednou je to veselé a pitvořivé, jindy smutné až zasmušilé, nejčastěji groteskní a nenásilně fantasmagorické. Píchnutí vosy je jako signál být naruby.

Svatý výjev: Už jsme doma (včetně Martina Velíška) hrají zoologické pexeso s Bratry Orffovými, do toho jim kdáká Marek Doubrava, Hm..., s dětským sborem, pročež to celé Petr Nikl zakresluje do slepé mapy slov a slabikáře pro němé děti. Kolik vjemů, tolik smyslů zde platí jedinečně.

Nejměkčí pohádka je sestavena hlavně z měkkých souhlásek.