Svět pomalu hoří… (Ladytron)

Trvalo to osm let. Poslední album Gravity the Seducer vydala liverpoolská synthpopová čtveřice Ladytron v roce 2011 a jak v nedávném rozhovoru řekl Daniel Hunt, po pěti deskách a dlouhých turné potřebovali krátkou pauzu. Jenže ta byla nakonec delší a než na svět přišla nová deska, hodně se změnilo. Hudebníci se zabydleli v různých koutech světa, s nimiž prožívali vnitropolitické i globální problémy.

Z alba není ani tak cítit politická angažovanost, jako spíš pocit bezmoci a odcizení v dystopickém světě. Když k tomu přidáme textové motivy ohně, snění a zoufalou snahu všemu utéct, máme leitmotivy celé nahrávky. „Oh we hang on the wire, and walls get higher, just until fire catches them,“ zpívá Helen Marnie v úvodní skladbě Until the Fire a přibližuje nám tak své vnímání společenského statu quo. Ladytron si pohrávají s metaforami zániku, jen když porovnáme jednotlivé skladby, texty působí poněkud stereotypně.

Hudebně Ladytron přitvrdili. Příkladem je elektrorocková skladba You‘ve Changed, která svým až industriálním zvukem připomíná Nine Inch Nails nebo loňské album Savage od Garyho Numana. Zároveň na něm nechybí pastiše na starší synthpopové písničky, když takové Until the Fire nebo Far from Home připomínají skladbu Ace of Hz z předchozí desky. Nejpřístupnějším songem je pak The Island, který má svou repetitivní jednoduchou rytmikou blízko k dreampopu M83, naopak tracky Figure a Horroscope tu jsou poněkud navíc.

Celkové resumé? Napadají mě slova o sympatickém návratu. Jsou tu silná místa, jež se vyrovnají nejlepším skladbám, které kdy udělali, jsou tu výkyvy, ale taky zdařilý pokus o ostřejší sound. Když k tomu přidáme ideovou potřebu pasovat se do pozice sirén apokalypsy, sympatická nahrávka to dozajista je. I když jen burcuje a nenabízí východisko.