Svoboda za mřížemi aneb Paraneuro

Arnold Schoenberg tvrdil, že největší svobody je možné dosáhnout pouze při existenci určitých hranic. K podobnému závěru možná došli experimentátoři Paraneuro, jejichž hudba je naprosto volná, a přitom svázaná pevným nástrojovým obsazením.

Trio Paraneuro příliš pozornosti nesbírá. Přitom deska ParaNeuroLogic zdaleka nezaznamenává jejich první krůčky. Ještě jako kvartet Neuro, kdy pracovali s pianistou Emilem Viklickým, natočili dvě desky. Po ukončení spolupráce a redukci na tři hráče dokončili dvě dlouhohrající dema a jejich skladba vyšla na čtvrtém His voice sampleru. K tomu nahráli dvě písně pro PremEdice Radioateliéru.

Nová nahrávka ParaNeuroLogic má překvapivě silný jazzový nádech. A to hlavně díky křídlovce, jejíž plech rozechvívá Jarmo Sermilä, finský hudební skladatel s bohatou uměleckou minulostí. Pomáhají mu dva spoluhráči: o třináct let mladší cellista Miroslav Posejpal (IQ+1) a o dvaadvacet let později narozený perkusista Alex Švamberk (X61, sONaLeX). Celá trojice se stará i o doprovodnou elektroniku, kterou kombinují s klasickými nástroji tak, jako by si byly vzájemně souzeny. Nejde jen o podkreslování analogových tónů digitálními, je to o hledání možností, jak je vzájemně skloubit. A daří se to fantasticky.

Práce s nástroji se pohybuje v oblastech soudobé i experimentální kompozice a freejazzu, elektronické plochy jsou táhlé a mohutné. Není to jen dramatický efekt, ale podloží pro nespoutanou hru. V dronech a ambientu jsou všechny kakofonie a disharmonie příjemně libozvučné, nebudují napětí, ale radost z pohybu. Jenže u toho nezůstane dlouho. Jako by si performeři náhle prohodili partitury, začne být právě elektronika těkavá, pulzující a nestálá. Cello se pod smyčcem rozehraje, jako by byl nekonečný, pohár kostrbatého sóla žesťů přeteče a po jeho stranách se objeví čitelná melodie. Perkuse přejdou ze střídmého dunění v náhodné glitche. Jako by jeden druhého nakazili, přitom si dokážou zachovat kontinuitu. Z každého tónu je cítit síla zkušeností. Nadhled i ponor zároveň. Přes symfonickou preciznost Paraneuro pořád pracují s nádechem nepoznaného, improvizační krásou.

Tahle jazzová vlastnost skladby „odškrobuje“. Jsou pak uvolněné a místy nečekaně chytlavé, ve skrumáži tónů a pazvuků lze najít i minimalismus nebo funky groove, jaký jste od strun violoncella ještě neslyšeli. Je pravda, že ParaNeuroLogic postupně přestává překvapovat, o to víc volnosti je v něm cítit. Volnosti v uzavřeném systému, z něhož se vám nebude chtít odcházet.