Svobodu krevetám (i Spitfire Company)

Umělecká skupina Spitfire Company se už pár let zabývá fyzickým, experimentálním a tanečním divadlem. Po úspěšných inscenacích 13. měsíc/ Requiem za Bruna Schulze, Hlas Anny Frankové a Nedotknutelní se letos vydali do říše snů, ženství a krevet. A stejně jako předchozí představení, i Krevety à la indigo spojují originalitu s mystičností, taneční kroky se symboly schovanými v podvědomí a útržky snů a vzpomínek se zvukem bandoneonu. Ten mistrně ovládá Mathieu Gautron. Režisérkou inscenace je pak jedna z členek Spitfire Company – Miřenka Čechová a ke spolupráci byla pozvána i americká choreografka Sharna Fabiano.

Premiéra Krevet à la indigo proběhla v neděli 12. května a prý bylo plno. Pro velký zájem se hrálo i druhý den a i tentokrát se sál pražské Akropole zaplnil do posledního místa. Publikum tvořili z velké části tanečnice a tanečníci a herci. Krátce před půl devátou se sál ponořil do tmy a na pódiu, které představovalo kavárnu kdesi v lese, usazoval mladý číšník hosty. Cécile Da Costa s kloboukem ve tvaru krevety zpívá tango a na stole sedí dívka v šedých šatech s cigaretou mezi štíhlými prsty. Vzpomíná na den, kdy padal sníh a ona cítila smutek… V kavárně se potkaly Deren, Lee a Toy, odhalující tanečními kroky v rytmu tanga své nejtajnější vzpomínky, které jsou často bolestivé a děsící. Stejně jako krevety vše skrývají pod křehkou skořápku.

Tíživou atmosféru občas odlehčují vtípky (ať už „francouzská“ věta „že nežere že papá že nesere že kaká“, tak i pohotová odpověď číšníka na řečnickou otázku jedné z představitelek: Mám na výběr? – Ano, máme tu výběr z hroznů…). Vše se změní s příchodem temperamentní Joyce, která záhy ovládne celou scénu. Touha po svobodném vyjádření i osvobození se od tíživých vzpomínek s jejím příchodem získává nový smysl. Za co v současné době bojovat? Za co by stálo se obětovat? Svobodu krevetám, vaří se zaživa...

Když si čtyři dívky nasadí kukly a projektor na zeď za ně promítne čtyři barevné pruhy, okamžitě si vzpomenete na ruské Pussy Riot. Pak dívky zmizí, na scénu přichází číšník v lodičkách a pokouší se několika vtipy pobavit publikum. Přál by si být vtipný, jak prozradí na začátku. Ale celý jeho výstup působí poněkud rozpačitě. Dívky, které se vrací ze zákulisí, jsou teď v barevných šatech. A zdá se, že se dokázaly osvobodit od tíživých představ a smířit se s odlišnými pohledy na svobodu i ženství.

Celé představení je zahaleno do poeticko surreálných postupů, a tak není snadné jej interpretovat. Možná by stálo za to vidět ho ještě jednou. Možná by to chtělo vidět i další tvorbu Spitfire Company. Přesto bude po představení poselství týkající se svobody jasné všem.