Tady a teď - Cloud Nothings

Mladé krve není nikdy dost. Zdá se totiž, že právě ona je hnací energií. Mladým grázlem, co víří usazený prach a hrabe se ve věcech, které jste už dávno zavřeli do skříně. A tohle běsnění vám sice leze krkem, ale zároveň mu musíte závidět.

Dnes dvaadvacetiletý frontman Dylan Baldi začínal v garáži jako snad každý indie rocker, ale brzo chytil v centru rockového vesmíru šanci za pačesy. Zahuhlané kytary daly vzniknout prvotině Turning On, což byl demáč znějící nemlich stejně jako devadesátkové indie garážovky. Dylan se soustředil na melodické nápěvy rvoucí se energicky skrze přímé a jednoduché texty. Všechny tyhle parametry v podstatě platí i pro následující desky, na každé je ale vidět výrazný krok kupředu. A to jak po zvukové stránce, tak i v promítání Dylanovy osobnosti do celkového profilu kapely. Hlavním milníkem se stala nahrávka Attack on Memory, její více než vřelé přijetí staví totiž letošní novinku k nezáviděníhodnému soudu – lepší/horší.

Here and Nowhere Else je ale hlavně dospělejší. Ostatně – producent John Congleton by se neujal nějakého nedomrlého škváru. Základním posunem je mnohem širší a prostorový sound. Kytara konečně není plochá a valí se jako splašená rolba a Dylan ji musí místy přeřvávat, co mu chrapot stačí, což dává písním přímo pekelný drive. Bicí se chvílemi mění v kulomet, nekompromisně kosí vše okolo. Jinak Cloud Nothings staví na zručném spojení slok a refrénů a míchání melodií s běsnící grungeovou beznadějí. Baldi se sice dušoval, že zpěvnosti bude tentokrát míň, ale není to tak úplně pravda, pořád je jedním z hlavních aspektů. Jen ji častěji uzemní zkreslení kytary nebo se zadře ve skřípavém motoru Baldiho hlasivek.

Texty jsou prodchnuté cynismem a povýšeností, což ve spojení s životní bezradností vytváří poněkud klišovitou směs další z nekonečného zástupu indie kapel. Nicméně podobným procesem si prošel asi každý druhý a o překonávání této mety se můžou Cloud Nothings pokoušet v budoucnu. Nebude-li jim to u zadele. A přesně tam jim může být i kydání hnoje na neoriginalitu, byť oprávněné. Baldi má zatraceně dobrý čuch na píseň a asi mu to (zatím) stačí, svou poctivostí se snaží vytěžit z minima maximum. I když si můžete říkat, že tohle už jste slyšeli xkrát, být zajímavými je asi to poslední, o co jim jde.

Zatvrzelý fanoušek prožívá neopakovatelný proces stárnutí se svou vyvolenou, tedy kapelou. Často si to uvědomí až zpětně. Cloud Nothings mají na triku čtvrtou desku a jestli po ní hned sáhnete, ještě pořád může tohle vaše dozrávání započít. Cloud Nothings jsou totiž pořád na začátku.