Tady je Prodavačovo, malý ráje

Nevzpomínám si, že bych nějakou jinou desku vyhlížel tak dlouho jako Malý ráje. V roce 2011 skončili Sporto po tragické smrti basáka Dády, Bourek jako rapper Bonus si vydobyl zasloužené uznání i mimo takzvanou scénu, ale hlas Sporto Šampon vydal pod jménem Prodavač jenom krátké EP Duchové. Tři písně a jeden cover polozapomenutého Souboru tradičního popu s náladou introvertního synťákového písničkářství byly spíše příslibem. Podobně jako všechny živáky, které mě vždycky spolehlivě dostaly a při kterých se postupem času Prodavač rozrostl z jednočlenného projektu na plnohodnotnou kapelu. A teď konečně přišla velká deska na vinylu. Čekání se vyplatilo.

Při poslechu Malých rájů se dá jen těžko ubránit myšlenkám na Sporto, v Prodavačovi působí i bubeník Kluk, šedá eminence Peklo, ale především napůl šeptaný Šamponův vokál je jasné pojítko a kopyrajt. Zvuk i celkový výraz Malých rájů je ale sevřenější, intimnější. Tam, kde se Sporto v náznacích vydávali do hlučnějších krajin nebo tvrdší elektroniky, Prodavač si k vytvoření pohlcující nálady vystačí s přesnými bicími, hutným basovým podkladem, oblačnou kytarou a synťákem jako ozvěnou osmdesátek. Slovo pop už dávno není sprostá nadávka. Zvuk je bohatší a prostorovější než na EP Duchové, nejde o žádné prozkoumávání nových zvukových končin, všechno pracuje v zájmu silného vyznění písní.

Co se jednotlivých písní týče, všechny spojuje podobná nálada a každá zatíná rýhu přímo do srdce. Stejně jako z hudby i z textů sálá skromnost, intimnost a umírněnost, což neznamená strnulost a rezignaci. Osobní melancholie a vzpomínky organicky přerůstají do obecnějších témat: „Sorry, že málo mluvim, šetřim slova, hlídám si den, kdy je budu ještě potřebovat. Vážím si lidí, který uměj zas a znova udělat kompromis, kus sebe obětovat.“

Jestliže se EP Duchové otevřeně inspirovalo prostředím maloměsta, kde se všichni setkávají jen v zakouřené herně nebo nad mrazákem v supermarketu, z Malých rájů vyvěrá především pocit, že ve stínu těch stejných omšelých paneláků žijeme my všichni a „na svět se díváme skrz televizi, barevný obrázky jsou lepší než sny, a všichni nadáváme na krizi, přitom sami žijem tu, co nikdy nezmizí“. Šampon jako by tušil, že tváří v tvář malým poměrům vypadají velkohubý řeči a teatrální gesta vždycky trochu směšně. Ale pořád jsou tady zásady, ze kterých se neuhýbá za žádnou cenu... V únoru je asi ještě brzo mluvit o desce roku, nebo ne?