Tady není bůh, Drom?

Koncepční deska libereckých Drom se vyjadřuje k ožehavému tématu romského koncentračního tábora v Letech. Nechodí ale kolem horké kaše a rovnou ji posluchači vmete do tváře. Protože tohle je pořád tak horké, jak se to uvařilo a protože doutnající oheň z pecí masových genocid se stále ještě snaží hrstka psychopatů rozdmýchávat.

Nechci polemizovat, nakolik je peklo internace a dehumanizace přenositelné skrze postrockové postupy. Je ovšem důležité, že takováto nahrávka vznikla. Nepřenáší totiž sterilní muzejní zážitek, kurátorsky ošetřený badateli a oprášený obrýlenými archiváři. Je to atmosférické tnutí do (možná až moc) živých kořenů tzv. „obyčejného fašizmu“. Lomcování spokojenými spáči a otevírání očí zaslepených blahobytem.

Drom se na novince s ničím nemažou a prostě to nekompromisně valí, drsná struktura temné riffařiny je protkaná jemnou nití kytarových vyhrávek. Desku otevírá poklidná variace na romskou lidovku Kalo Čiliklóro (Černý ptáček), pak už nastupují jen syrové krajiny beznaděje. Řev místo zpěvu a knoby na maximum navazují na kapely stáje Silver Rocket, jako jsou Děti deště, Fetch nebo Lyssa, odříkávané či samplované mluvené slovo zase na legendární Lvmen či Ravelin 7.

Těžké téma s sebou nese jistou dávku patosu, tu ale vyrovnává silným sdělením. Propadá se vlastní vahou a propaluje se vlastním žá(n)rem skrze podlahu norem na morální dno lidských pohnutek. V době, kdy se opět legitimizuje popírání holokaustu, začínají ze skříní vykukovat antropologicky analyzované kostry nadlidí a usurpovat si právo rozhodovat o osudech „méněcenných“ či „nepřizpůsobivých“ nebo jakkoliv je soudobá propaganda pojmenuje.

Ve světle organizovaných vražd se může zdát, že Bůh není. Že je jen chimérou. Zkusme ale nahradit slovo „Bůh“ slovem „morální kodex“. To je to, co přináší. Tím je v nás. Když popřeme existenci něčeho… čehokoliv, co člověka přesahuje a je nad ním, dláždíme tím jen cestu k absenci morálky, a tím i k bezbřehému animálnímu ničitelskému pudu. Popřeme-li existenci Boha, strháváme tím tu jedinou zástěnu, jež nás dělí od zvířecí nevědomosti.