Tak odjíždí poslední kovboj (Steve Gunn)

Kytara byla ve 20. století asi nejprotežovanějším nástrojem, jenž prošel složitou evolucí zvuků i tvarů. Na počátku století 21. se ale všechny styly, které ji používají, sešly u okraje jejích možností. Bluesmani, rockeři, pankáči i hráči jazzu a country společně před dvaceti lety přehlédli ceduli slepá ulice, a nyní stojí bezradně na konci cesty. Dál to nejde a vrátit se nelze.

Stojí mezi nimi i Steve Gunn. Vzpomíná na zlatá léta spolupráce s Kurtem Vilem & The Violators a přitom pevně drží svého Stratocastera. Neochvějně rozhodnut neustoupit ni krok před elektronickým šílenstvím, jež mu dekadentně kyne z bezedné propasti neznáma. Jako bájný Odysseus přivázán ke stěžni staromilství proplouvá zrádnými útesy aktuálního hudebního dění, napevno svázán tradicionalismem. Na své dřevěné loďce/kytaře míří domů do rodné Ithaky/Philadelphie. Vlajkou je mu píseň Vagabond. Asi největší hit aktuální nahrávky.

Tahle deska jsou prostě kytarové orgie. Největší předností je asi její nadčasovost. Klidně by ji mohl nadrnkat Bob Dylan v sedmdesátkách, Neil Young v osmdesátkách nebo Tom Petty v devadesátkách. A deska by zněla prakticky stejně. Je celá postavena na vybrnkávání, které Gunn cizeluje zdobnými kudrlinkami. Na novince oprašuje mýtus samotářského cestovatele, spíš než po dalších cestách a dalších dobrodružstvích ale ze všeho nejvíc touží spočinout a radovat se z drobných detailů usazeného života. V kontemplativní náladě se vyrovnává se smrtí otce a pomíjivostí světa.

Tak odjíždí poslední kovboj, sombréro vmáčklé do čela. Smekněme proto klobouky a zasalutujme mu za poslechu důstojného epitafu pro ladný dřevěný strunný nástroj, jenž tak dlouho těšil generace těch, co nás předešli. Nyní již ale za zvuků rekviem sentimentálně sjíždí do chladného hrobu zapomnění. Budiž mu země lehká.