Tam, kde pavouk krade baterku

Patrick Chauvel je nezávislý fotograf, jenž se zúčastnil více než dvaceti válečných konfliktů, tvůrce několika dokumentárních filmů a také spisovatel; Boty Ricarda Jesuse je jeho doposud třetí kniha, která u nás vyšla.

Formálně navazuje na knižní prvotinu Válečný reportér, ve které Chauvel čtenáře seznamoval s válečnými konflikty odehrávajícími se na území „převážně neškodném“ – planetě Zemi. Poslední Chauvelova kniha se oproti „globalizovanému“ debutu věnuje pouze jednomu regionu – Latinské Americe. Regionu, kde i vrtulník lze sestřelit šípem, protože na území, „...kde ti pavouk ukradne baterku, je možný všechno“. Chauvel se ovšem nevěnuje pouze občanským válkám, revolučním konfliktům a nepokojům, kterých se účastnil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, i když tyto události v jeho knize převládají.

Zdá se skoro až nemožné, že se dá s humorem psát o konfliktech, ve kterých dennodenně umírají desítky civilistů, sebeironicky glosovat setkání s ikonou reggae kultury, samotným Bobem Marleym, sarkasticky popisovat revoluční ideály nebo suše pozorovat dodržované obyčeje vzývatelů Marxe a Engelse, od nichž by se ve jménu pokroku měli odstřihnout. Chauvelovi se tento těžko představitelný úkol podařil s podobným úspěchem, jakým o vesele smutných všedních situacích zpívají kapely Bez ladu a skladu nebo Mňága & Žďorp.

I přes to, že s Chauvelem můžeme alespoň na chvíli vstoupit na území Jamajky, Kuby, Surinamu, Salvadoru a nakrátko být účastníky policejního násilí proti přistěhovalcům v americkém Miami, nelze knihu chápat jako bedekr, který by bylo možno použít k cestování po regionu Latinské Ameriky dnešních dní.

Obsaženo je několikero situací, u kterých není jisté, jestli se má člověk smát nebo plakat. Krom zmiňovaného setkání s Bobem Marleyem („... ukáže na mě prstem, dusí se smíchy a řekne: ,Dvacet šest hodin, ne dvě... Máte zpoždění dvacet šest hodin!’“), v paměti snad nejvíc utkví surrealistická legionářská bojůvka ze Surinamu, která působí jako literární verze Coppolovy Apokalypsy. Ozbrojenci však nečelí diktátorovým rozmarům, ale tradiční víře a rituálům, jež zosobňuje postava místního šamana, ovlivňujícího „vybavení“ válečníků na bojovém poli: „... vidím osamělého muže, jak jde prostředkem silnice a drží v zubech velký list. Na zádech má klec, z níž vycházejí zoufalé skřeky jeho duše, která má lepší intuici než on. Zvedne starou loveckou pušku a vystřelí na obrněný vůz, ten mu odpoví dávkou, jež ho rozpůlí. Pták odlétne.“ V neposlední řadě stojí za zmínku reálie Kuby počátku osmdesátých let. Není potřeba příliš velké fantazie a před očima vyvstává obraz střední Evropy nedávno minulé: „Vezmu telefon, abych incident oznámil, ale tlačítko č. 9 se mi přilepí na prst a já hloupě zírám na pružinku...“ Zapálené proletářské přesvědčení jednoho z obyvatel „ostrova svobody“ lze pochopit, ovšem v reálném světě se stává spíše představou naivní: „Když se na něčem podílíme a nic neuděláme, stane se z nás komplic. Revoluce znamená, že nebudeme říkat: co s námi bude? Ale: co bych mohl udělat, abych to změnil?“

Po přečtení Chauvelovy knihy může být překvapivým zjištěním, že důležitou výbavou správného bojovníka vůči všem vykořisťovatelským -ismům není pouze přesvědčení a zbraň, ale také boty, jež jsou takřka nedostatkovou komoditou.