Tátův kazeťák a Spectral Park

Když jsem byl malý, měl jsem starý tátův kazeťák, byla to ohromná šedivá kovová věc a já ji rozbil. Tak dlouho jsem posouval basy a treble, až se začaly posouvat samy a každá kazeta získala zvláštní wah-wah efekt. Ale podobně zní všechny dostatečné staré a poničené kazety.

Luke Donovan je anglický multiinstrumentalista, který takových kazet jednoho dne našel plnou krabici kdesi v Southamptonu u odpadkových košů. Vzal je domů, nastříhal a na debutovém albu Spectral Park je používá jako samply. Celou desku nahrál sám – to ostatně není až tak překvapivé, jeho sólová tvorba začíná u intimního folku, který trochu připomíná Nicka Drakea – a vydali mu ji u Mexican Summer, kde doplňuje ansámbl lo-fi kytarovek jako Soldiers of Fortune nebo Campfire.

Nejprotlačovanější píseň z desky, L'appel du Vide, už má i povedený psychotický videoklip, ačkoliv mně připadá „nejklipovější“ skladba Shells se svou veselou stoupavou melodií a letní, vzpomínkovou atmosférou. Je pozoruhodné, jak právě veselé rytmy a vyloženě kankánové melodie dovedou klamat: maniakální, lysergová hudba Spectral Park skrývá v těžko srozumitelných vokálech smutného klauna. Například v L'appel du Vide, písni plné extatických bicích a heroického hysterického zpěvu, lze rozeznat, jak Donovan zpívá, že už toho má po krk, a v druhé nejdelší (a možná i nejlepší) skladbě Cut vzniká emoční kontrapunkt ke zběsilému kopáku a nadšené gradaci v textu „I've got it all, there is nothing left to love, you said more, I said enough.“

Výraz „jako stará kazeta“ se při poslechu neustále vrací. Staré kazety vytvářejí aranžmá hluboko v mixu; jako ze staré kazety zní Donovanův instrumentální vklad; Generation Loss, nejdelší skladba se zjevnou inspirací v jungleu, občas mizí do zastřena, aby se opět vynořila s velmi konkrétním zvukem, přesně jako stará kazeta; a trochu meta-kazetové je, že deska Spectral Park vyšla i v limitované edici na kazetě (vydavatelství Crash Symbols). Motiv staré kazety vede k časté disharmonii mezi jednotlivými linkami, ale celek zůstává harmonický. Koneckonců na skřípavé housle ve Venus in Furs od Velvet Underground si také nikdo nestěžuje.

Je jasné, že Spectral Park je velmi výrazný debut. Otázkou zůstává, jaké to bude naživo – kdo bude od 16. do 17. 8. v Gdaňsku, ten si na to může odpovědět. Trochu tíživá mi připadá budoucnost Spectral Park: téma „stará kazeta“ se vyčerpá tak akorát na jednom albu. Jinými slovy, tahle deska mě ještě nějakou dobu bude bavit, ale další takovou nechci.