Techno jako gender studies (Burial)

V době, kdy většina hudebního světa sumarizuje uplynulých dvanáct měsíců a média začínají zveřejňovat své žebříčky, přichází od prominentního labelu Hyperdub Records nečekaná zpráva o vydání nového EP jejich nejslavnějšího stájového koně Williama Bevena alias Buriala. Hyperdub má za sebou velmi úspěšný rok, a to především díky dvěma stálicím, kterými jsou jukeový veterán DJ Rashad a elektronická ezoterička Laurel Halo; desky od obou atakují příčky v téměř všech letošních žebříčcích. Když label před pár dny oznámil nový Burialův release, brala to většina jako zlatý hřeb již tak vydařeného roku. Nikdo nepochyboval, že by nejzářivější hvězda labelu mohla vydat desku, která by se nelíbila. Nebo snad ano?

Než se dostaneme k finální odpovědi, je třeba si uvědomit několik věcí. Burialova tvorba má to štěstí (smůlu?), že se díky své chytrosti, nadčasovosti, dokonalému vyvážení experimentu a líbivosti stala jednou ze současných definic cool kultury. V době, kdy komerční elektronické scéně vládnou kolotoče Davida Guetty, se Bevenovo alter ego velice rychle stalo (nechtěným) romantickým hrdinou. Jak jinak mohl dopadnout introvertní, s médii nekomunikující samotář z jižního Londýna, který na nahrávkách představuje svět taneční párty skrze perspektivu člověka, co mokne v dešti před klubem. Zatímco uvnitř je teplo a pravidelný beat udává srdeční tep tanečníků, on slyší pouze jeho fragmenty a i ty jsou narušovány hlukem nočního velkoměsta.

Tento fakt s sebou kromě úspěchu nese i zarytou fanouškovskou základnu, která neodpouští jakoukoliv zpronevěru adorované zvukové paletě. Burial už dávno není jen hudba, je to i životní styl, názor a často taky určitá dávka snobství. Posledními releasy vybičoval svůj zvuk k dokonalosti (Ashtray Wasp z EP Kindred je na sociálních síti často označována jako symfonie), a tak mu nezbývá mnoho míst pro kličkování před senzacechtivými fanoušky. Když se v podobné situaci před pár lety díky masivnímu komerčnímu úspěchu Ok Computer ocitli Radiohead, natočili experimentální truc-album Kid A. A přesně takovým truc-albem je i Burialův Rival Dealer. Zatímco Radiohead protestovali noisem, nemelodičností a rezignací na formu klasické písně, Burial pár dní před Vánocemi rozčiluje své hardcore fans něhou, nadějí a (transgender) láskou.

Ani toto tvrzení však není definitivní; první track, podle kterého se release jmenuje, je nejtvrdším Burialovým počinem vůbec. Krátce po počátečních šumech přijde popový vokální sampl, který skladbu přemostí do tvrdého raveového beatu. Zběsilý úprk nočním městem pak vrcholí v klubu, kde je zrovna na playlistu syrové techno berlínského střihu. Chleba se začne lámat až při následujícím tracku Hiders. Hymnický klavírní part přináší sváteční náladu a když se posléze přidají bicí jako vystřihnuté z osmdesátkového popu, instantní facebookový hejt a řeči ohledně zrazení stylu na sebe nenechají dlouho čekat.

Největší překvapení si Burial tradičně nachystal na úplný závěr. Come Down to Us je neuvěřitelně komplexní hudební koláž R'n'B skladeb, jejichž kousky se pozvolna objevují a posléze opět tonou v nekonečném moři šumů a hluků nočního Londýna. Temnota a nejistota mizí, když s posledními tóny přichází úsvit, a Burial vše završuje samplem části projevu Lany Wachovski, která se vyznává ze strastí spojených se změnou pohlaví. Tento krok vyvolal zaslouženou mediální bouři a zaplavil internet spekulacemi, co že tím chtěl básník říci. Zatím nejpodnětnější názor (který sdílel i sám Hyperdub) najdete zde. O několik dní později release okomentoval i sám autor, avšak motivaci pro použití samplu nevysvětlil, a tak se narážky na sexuální coming out vesele šíří dál.

Osobní život Williama Bevena není podstatný. Za svou dlouhou kariéru kromě hudby nezanechal nic víc než hrstku rozhovorů a jednu rozmazanou fotku na MySpace. Za Williama Bevena vždy mluvil Burial. A ten po vydání Rival Dealer zůstává tím, čím vždy byl: geniální producent a (nejen) hudební mystifikátor.