Temnota opalizuje (Brutal Assault 2025)

Dřív pevnostnímu městu Josefovu na severovýchodě Čech vévodila zelená. Trpěl se jediný doplněk, dobře schovaný a průběžně zkracovaný krejčovský metr. Dnes je to černá a doplňuje ji tolik barev, kolik jich jen extrémní hudba má.

KDYŽ Z NOSTALGIE ZBUDE TOUHA A BOLEST

ABBÉ: Široký hradební příkop byl smrtící past před dvě stě padesáti lety a je jí dodnes; rozpálené režné zdivo, asfalt a zdupaná tráva leží, kam oko dohlédne. Místo kanónů odevšad burácí zkreslené kytary a bicí a pomalu není kde se před nimi schovat. Smrt číhá všude a lidé v obdobně černých hadrech se s ní ksichtí do záběru.

Přestože jsou fronty na čip a program minulostí, festivalová logistika letos doznala dalšího zlepšení. Pořadatelé poprvé nechali z Prahy vypravit několik vlaků, a to z dobrého důvodu. Hlavní jaroměřská třída je rozkopaná a zážitek ze složitých objížděk umocňuje dvojitý železniční přejezd v pevnostním předpolí, nicméně i na tom lze najít něco pozitivního. Jestli vlak přijel o pět minut později, těsně navazující autobus do Josefova o dvacet. Ušetřil jsem půl cesty s těžkou bagáží.

MARTIN: Na Brutal jsem vždycky jezdil z Olomouce autem. Naposledy to bylo před 12 lety a teď se vracím po “otcovské” pauze. Ve vzpomínkách se pevně usadilo vědomí, že od Hradce je cesta na Josefov naprd, to už teď neplatí, neb vybudovali dálnici až k Jaroměři. Poplašné zprávy o dopravním kolapsu se nevyplnily, takže jsem dojel bez nervů a spokojený. Okolí festivalu se za tu dobu výrazně proměnilo, těch 20 tisíc návštěvníků je znát. Ovšem cesta ke vstupu je furt stejná. Po stranách moře stanů, mezi nimiž už frčí privátní mejdany, lidi v oblacích prachu chodí tam i zpátky. I přes výraznou elektronizaci systému je to furt ten Brutal, jak si ho pamatuju.

ABBÉ: Jakmile jsem se zjistil, že press centrum a Café Kafka jsou tam, co byly, vyrazil jsem na Dark Angel s typickým žánrovým životopisem. V 91. této thrashovce Nevermind a Černé album přeškrtly rozpočet, dvacet let se nic nedělo, a když děti vylétly z hnízda, chlapi to vyzvali znovu. Poslední album vydané před rozpadem má název Time Does Not Heal a k Dark Angel sedí. Nejzajímavější na jejich reunionu je bubeník Gene „Atomové hodiny” Hoglan s působivou praxí (Testament, Strapping Young Las, Devin Townsend, Zimmers Hole), jinak riffování odnikud nikam nudí a o generaci mladší zpěvák s chováním MMA promotéra už přímo otravuje.

MARTIN: Za ty čtyři dny je tu přes 150 kapel, přednášky, promítání, vernisáže… Brutal je koncipovaný podobně jako třeba filmové Vary, nejde stihnout všechno, takže musíš pečlivě vybírat. První kapela je skoro stejně důležitá jako první věta v knize. Vybral jsem si japonské black metalisty Sigh, kteří zahájili hořící katanou, což bylo fajn, ale pak to šlo dolů.

ABBÉ: Vcelku působivý výjev pokazil první rozpačitý pokus hořící zbraň uhasit a v tomto duchu show pokračovala. Asi nejvíc mě oslovil nápad ústředního páru vzít na pódium divoce pomalovanou dcerku. Sama se zabavila bubínkem, nunčaky nebo se pitvořila do davu pod sebou. Takové rodičovství uznávám. Žijeme v čase, kdy mohou být cool retro i blbiny, vedle Sigh, kteří sázejí na folklorní propriety a ostnatý okinawský šamisen je slyšet jen místy přes glam metal na způsob W.A.S.P., jsme tu měli například Static-X. Ti vystupují s jakože exhumovaným robotickým skeletem Waynea Statica (1965-2014) a jejich výhodou je, že natužený účes vyhrabaného frontmana stále drží a že se na lidských rukou udržel raft s kapelním maskotem, jinak je to pořád ta samá přebuzená tucka jako před dvaceti lety. Neužil jsem si jako ironik ani jako nostalgik.

JAKÉ POKLADY SKRÝVAL ABSINTHOVÝ OPAR

Nadchli mě až Mastodon, svérázná jižanská fúze vzdušného techničtějšího rocku s LSD bad tripy, mathcorem, thrashem nebo Neurosis. Absence odejitého protivy Brenta Hindse byla v dobrém slova smyslu znát. Američané byli mnohem méně škrobení než před devíti lety, kdy sem zavítali naposled, a postarali se o jeden z vrcholů dne. Nejlepším setem je ale nevyhlásím, pokud máš k tématu ještě co říct.

MARTIN: Pazuzu!!! K těm se hned dostanu, vedla k nim totiž doslova magická cesta. Nejprve jsem potkal dlouholetého přítele Víťu, jednoho z veteránů místní dobrovolnické iniciativy BA SOBĚ. Ten se mě jal provázet místy, o která se festival jejich prací postupně rozšiřuje. Vnitřní prostory pevnosti mě uhranuly, Víťa zmizel za muzikou a já si procházel bludiště chodeb a místností. Brutal se do josefovských zdí zakousl s nečekanou silou a spojil se s pevností do jednoho organismu.

Má čtyři pódia venkovní a jedno schované pod střechou - KAL Stage. A tam se to stalo, dovnitř mě vcucl brumlající mužský zpěv doprovázený prapodivnými melodiemi. Na malém pódiu stál šaman Andy the Doorbum, kombinující folklorní melodie s výraznými maskami a hlasovým projevem připomínající Toma Waitse, kdyby si ten při zpěvu šmirgloval obě tváře drsným brusným papírem. Stal jsem se součástí vstupního rituálu, vešel do králičí nory a festival mohl začít.

Sleepytime Gorilla Museum byli jen logickým pokračováním. Legendy avantgardního metalu dostály své pověsti silné vizuální zábavy spojené s bezchybnou muzikou: složité kompozice, teatrálnost a kombinace tradičních nástrojů a bizarních instrumentů, to všechno naplňuje nadužívaný přídomek kultovní.

A konečně se dostávám k finským Oranssi Pazuzu, kteří doplnili mystický hattrick. Jejich kosmický metal provětrával oblečení všech poslouchajících – kromě dokonale hlukové stěny tvořené mixem elektriky a elektroniky za to mohl i netradičně zastřený vokál Juha Vanhanena, jako by naštvaně zpíval přes naducaný polštář. Metal má neuvěřitelné množství poloh.

ABBÉ: A všechny je kromě Kayo Dot obsáhnou ještě Between the Buried And Me, kteří oprášili svůj majstrštyk, album-kaleidoskop Colors v plné délce. Je libo Pink Floyd, salonní jazz, bluegrass, black metal, orientální melodie nebo námořnické odrhovačky? Vše s metalcorem? Ale prosím, beze všeho! Je fér přiznat, že po skoro dvaceti letech jsou podobných žánrových kočkopsů plné útulky a že k nim lnou hlavně sentimentální individua jako já, co si přes ně utvářely vztah k extrémní hudbě. Kolem půlnoci, kdy hlavní pódia okupovaly mramorem zasrané žánrové instituce Kerry King a Rotting Christ, podobný úlet osvěžil.

PEKLO SE ZAHŘÍVÁ NA PROVOZNÍ TEPLOTU

MARTIN: Car Bomb. Přísný matematický metal, který v rámci jedné skladby dokázal několikrát převrátit rytmus i melodie úplně jiným směrem, patřičně rozvířil rozpálený prach. Během půlhodinového setu se jako malé tornádo vytvořil moshpit, který postupně rostl a mohutněl. Ruce nad hlavami posílaly jednoho fanouška za druhým směrem ke kapele, tam si je přebírali zkušení sekuriťáci. Dokonalá souhra v metalovém rytmu. A protože se nacházíme v čase, kdy svět truchlí za Ozzym, v závěru kytarista Greg Kubacki lehce zadrnkal Paranoid. Nenápadný moment stačil, aby jej fans odměnili divokým rykem.

ABBÉ: Na slabou ozvěnu atomovky, která kdysi zpustošila ostrov daleko za polárním kruhem, jsem na začátku druhého festivalového dne neměl náladu. Zbytkový chlad po pěti deštivých týdnech vyprchal, pevnostní zdi nasákly teplem a vydávaly ho zpět. Zdálo se mi vhodnější jít proti proudu času a cestou vyhrabat mokvající mumii. Časně, už ve tři odpoledne hrající Nile nešli nadšení pro cokoliv egyptského naproti. Jestli zatím nebyl důvod řešit jinak příkladné ozvučení, teď jsem ho měl. Neslyšel jsem Axe FX, Kemper ani žádný jiný digitální aparát, který analogům krade duše, zvuk byl i na poměry brutálního death metalu animální. Musel jsem si dát pauzu. Kamarád změřil hlasitost, vyšlo mu 125 decibelů. I Gojira jich před sebou hrnula nanejvýš devadesát.

PŘÍLIŠ VELKÁ GOJIRA

MARTIN: Potkal jsem Víťu, zářil jako polední sluníčko. S nadšením mi oznámil, že při indické deathmetalové odpalovačce Gutslit se organizátoři za oficiálního dohledu zástupců českých rekordů z Pelhřimova narvali do typizované toitoiky. S počtem 14 těl tak získali rekord v této stále nedoceněné festivalové disciplíně.

ABBÉ: Měl bych jiný návrh na zápis. Už dlouho před začátkem setu lítala nafukovací velryba nad mořem hlav, jaké tu bylo naposled na Sepultuře. Přijela Gojira, jediná metalová kapela, která zahajovala olympiádu. Vejde se po takovém entrée ještě sem?

Brutal si skutečně sáhl na své limity, nejvíc je pocítila část davu, kterou drift vytlačil k rohům pravého i levého bastionu. Odtamtud není nic vidět, příkop před oběma hlavními pódii je do stran a ke zvukařům vyspádovaný, a to bolelo hodně. Primitivní, a přece oduševnělé rytmy byly sice perfektně slyšet takřka všude, jenže zrovna tahle show chrlila ještě plameny, radioaktivní dech, konfety, římské svíce a především působivé, s hudbou detailně sladěné animace o vesmíru, smyslu života a vůbec. Mě nakonec moře těl vyvrhlo za zvukařem. Nestěžuju si, měl jsem kliku, kolem mě nebyl skoro nikdo a přes otevřený průhled v kontejneru jsem stage měl jak na dlani.

fotogalerie z festivalu najdete tady

Volněji se mi dýchalo na tradičních popůlnočních black metalech, kvůli nimž jsem si dal místo šláftruňku doppio. Hodně se změnilo, co jsem texaské Absu viděl naposled (2011). Ozvuky starověkého Sumeru ustoupily do pozadí, kapela opustila model bubeníka-vokalisty, funkce rozdělila a skřeky teď obstarává goblin v lesklém červeném sáčku a s obřím pentáklem místo držáku na mikrofon. Kupodivu výsledek nepřipomíná lacinou parodii zlého metalu v režii Jirky Stracha, ale zase rokenrol jako šnyt, třebaže spálený co kacíř.

MARTIN: Šel jsem se schovat na KAL Stage, slovenští Möbius tam otevřeli hluková stavidla. Večerní slunko se bohužel opíralo do budovy, takže jsem noiseovou saunu opustil raději o fous dřív. Za necelou hodinu to na stejném místě bylo o poznání lepší, díky čemuž jsem si dosyta užil pětačtyřicetiminutový set Mai Mai Mai. Italský tvůrce Toni Cutrone v tomto hudebně obrazovém projektu míchá elektronické smyčky s autentickými záznamy středomořského folkloru, temné, valivé a místy intenzivní zvuky doplňovala obrazová koláž dokumentárních záběrů šmrncnutých digitálním artem.

Potom jsem se konečně dostal do Octagonu, zdmi sevřená stage v útrobách pevnosti dala prostor Patriarchy z Los Angeles, dvoučlennému projektu skladatelky a režisérky Actually Huizenga. Do tandemu freneticky řádil Andrew Means obsluhující bicí a elektroniku, zatímco silně feministické texty plné vzteku, smutku a zoufalství Huizenga křičela do zdiva a fanoušků. Paradoxně silnější byla v polohách bez kytary, kdy se mohla soustředit čistě na vokální projev. Co na tom, že v těchto chvílích se ozývaly zábavné až popové melodie.

ABBÉ: Černou kapelou, co dorazí den prvotřídními odvazy, měla být Furia. Nejsem si jistý, nakolik ten záměr vyšel, únava byla znát na pódiu i pod ním. Dal jsem nepřesvědčivé podívané tři písničky k dobru a šel na EDM. Slibnější párty pro upíry se rýsovala u absintového baru, kde si svoje fidlátka rozbalil britský DJ M4nus.

MARTIN: První dva dny jsou všichni ještě při síle, mají dostatek energie, peněz a čistého oblečení. Zlom přichází se třetím, to se lámou charaktery a festival se nenápadně mění v boj o přežití, v němž to zvládnou jen morálně silní jedinci.