Ten, který se zastavil v čase - Ariel Pink

„Myslím, že nejsem moc ctižádostivý. K tomu, abych se cítil úspěšný, jsem potřeboval platit nájem,“ říká Ariel Pink. Je divný, je problémové dítě, které se blíží čtyřicítce. Je to misogyn a nacista, anebo nesmělý, mírumilovný pokojový muzikant? Někoho vyloženě štve svými trollováním a zvrhlými outfity, jiní ho, za to samé, milují. Ale jeho perverzní rozporuplnost spolu s lo-fi nostalgickou atmosférou je to, na co se dá vsadit. Pink se přiznal, že se nechce měnit, a potvrzuje to i novou deskou Dedicated to Bobby Jameson.

Ta je formálně věnována neúspěšnému americkému hudebníkovi šedesátých let, který se nesmířil s podvodem nahrávací společnosti a na dlouhou dobu zmizel. V roce 2007 se však objevil na YouTube, aby své půlstoletí trvající rozčarování sdělil světu, a Ariela Pinka ten příběh vzal. Zároveň ale říká, že nové písničky nejsou o Bobbym Jamesonovi, Pink měl jen potřebu něco mu věnovat. Ve skutečnosti je deska dalším pokračováním v cestě, kterou Pink jde už od začátku, tentokrát o něco učesanější kompozice opět vyjadřují nostalgii po osmdesátkách a kazetové éře.

I přesto, že album je žánrově různorodé – místy odkazuje na postpunk, místy zní surf rockově –, schází ji živost a dynamika, které probouzely fantazii na předchozím Pom Pom. Balady Another Weekend a Do Yourself a Favour sice vyvolávají určitý smutek, ale nedají se srovnat třeba s opravdu působivými Dayzed Inn Daydreams nebo Picture Me Gone. Emocionální plochost nenaruší ani živější titulní song nebo téměř poppunková Bubblegum Dreams, jako jediná vybočuje rozverná funky písnička Death Patrol.

Dedicated to Bobby Jameson je krokem zpět. Zatímco na Pom Pom Pink obratně manévroval mezi dojemnými zpověďmi a bizarním sarkazmem, používal šikovné rytmické přechody a neobvyklá hudební řešení, teď to zní, jako kdyby na to byl líný. Přešel k labelu Mexican Summer, který má podobné nostalgické jevy v oblibě, a podle vlastních slov si teď může všechno dělat více po svém. Že by lesklé perličky Pom Pom byly výtvorem předchozích producentů? Ariel Pink očividně netouží po vrstevnatém zvuku a netouží vymýšlet nic nového. Chce jen zůstat v komfortní zóně svého pokojíku a vyrábět další osmdesátkové konzervy pro lidi, kteří rádi teskní po tom, co sami nezažili.