Teplé místo pro chladné city (Láska)

V době rozbitého hudebního spektra na nedopočitatelné množství škatulek se dostávají do popředí zájmu folkové fúze. Tam, kde se přimíchával rock, se dnes přidává jemná práce s elektronikou. Přestože doba přeje kapelám jako Zrní, Kieslowski nebo Listolet, kombinování stylů nevzniklo zničehonic.

Návrat k folkovým základům představuje i album Teplé místo. Stojí za ním duše Listoletu Jakub Navrátil s kytarou a zpěvačka s houslemi Věra Kafková. Jejich duo Láska se schovává do škatule city-folk. Zbytečně, pouta folku autorského a tradičního zpřetrhal už Bob Dylan. Místy se k nim přidává Martin E. Kyšperský s kontrabasem a Ondřej Ježek, v jehož Jámoru se sólovka upekla. A můžete vzít jed na to, že nechutná jako prefabrikát, každý coul je cítit poctivou ruční prací. Zvuk je syrový a příjemně „nedotažený“, působí jako slova pronášená přímo do ucha skrze všední melancholii obýváku.

Věřin vokál je průzračný, ten Jakubův přirozeně (a příjemně) rozklížený, evokuje Petra Fialu. A to je moment pro Teplé místo klíčový. Láska má jazyk citlivý na hravou obyčejnost, jak tomu je u Mňágy a Žďorp, ale u té starší, ironické a posmutnělé, ostatně celá koncepce připomíná Fialovu první sólovou desku Nečum a tleskej vol. 2. Mňága není ale jen vzdálená podoba, ale i přiznaná inspirace, což podporuje i předělávka songu Nejvíc se Klára těší na neděli s nápaditou kytarou (Aneta). (Navíc Listolet už cover valmezských „stupid-rockerů“ na kompilaci má, Dáreček 1 obohatili o skvělou verzi Chceš mě, chci tě.) Na rozdíl od starší Mňágy jsou písně o lásce-nelásce vsazeny do dnešního kontextu, na místo poezie sídliště a všednosti promlouvají o konfrontaci dob, o samotě digitálního věku. Příjemnými melodiemi popisují všední bezcennost, i sebedůležitost.

Je proto škoda, že postrádají větší důraz, pocit sounáležitosti, nezapomenutelnou myšlenku… cokoli, co je neodsune do zapomnění. Kapela umí dobré písně: Láska končící má silný náboj, Gobi a Čočka hravý jazyk a hitové melodie. Asi nejlepší Krajina zas atmosféru. Bohužel je na desce dost míst, kdy tlačí příliš na pilu, dostihují klišé a pár písní působí vyloženě hloupě, sráží celek a zahání chuť na jinak pěknou, nenápadnou desku o nenápadných životech.

Jako organismus Láska sice teprve hledá, co by chtěla říct, a místy to dělá poněkud neobratně, sem tam se jí ale podaří vyjádřit se tak, že na konci stisknete play ještě jednou. V teple se přeci jen líp rozjímá.