Tera Melos X’ed Out aneb nová cesta matematiky

Tera Melos na novém albu sice nepřekročili svůj stín, ale ani nezklamali. X’ed Out je podle mnoha fanoušků nejhorší, podle dalších se vyrovná obecně nejoblíbenější nahrávce Tera Melos Drugs to the Dear Youth a podle mého stojí právě někde mezi touhle a předchozí Patagonian Rats. Srovnávat se moc nedají, protože každá se vydává trochu jinou cestou. Zatímco na Drugs to the Dear Youth šlo ještě o math-blázinec, Patagonia Rats naznačila cestu, jejíž směřování se začíná vybarvovat právě na X’ed Out. Někdo tu cestu nazývá „craft-pop“, ale já bych tam rozhodně nezapomněla přidat ještě to „math“, protože matematika na X’ed Out nechybí.

Od prvních songů je patrné, na co Tera Melos navazují a že předchozí album nebylo jen bláznivý experiment šílených muzikantů s potřebou oddychu, ale legitimní vykročení novým směrem. Zdá se, že první čtyři skladby se snaží vyvolat to nejlepší z Patagonian Rats a zároveň přimíchat něco málo nových přísad, aby posluchač nebyl v šoku. Nelze jim nic upřít, všechny jsou nářez od začátku do konce, ale podbízivost je přeci jen stále znatelnější. Snad se projevila i ve skladbách Snake Lake a No Phase, které se jeví jako důsledek návštěvy jiných dimenzí. Ale dvě slabší místa hned neudělají desku špatnou. Kolem těchto dvou skladeb stojí prvotřídní songy nepostrádající náboj. Se Sunburn přichází pořádný rokenrol a následující Melody Nine je navázáním na jejich s/t album, které se skládalo pouze z „melodies“ a čítalo osm položek. Skladba by se koncepčně k ostatním melodiím hodila, nebýt Nickova rádoby nenápadného vokálu.

Tropic Lame je krásnou ukázkou toho, jak libozvučnou hitovku umí Tera Melos složit, která i přes svou „popovou“ fazónku nepůsobí uměle a pojímá a následně vyzařuje dostatek energie na to, aby jí nepohrdl ani zapřísáhlý alternativec. A i kdyby se Tropic Lame někomu opravdu znelíbila, následující Slimed, Until Lufthansa a Surf Nazis mu rozhodně spraví chuť. Nejedná se o Drugs to the Dear Youth, ale rozhodně pomůžou zapomenout na (případná) předchozí zklamání a desce prokazují ohromnou službu v podobě kytarových, méně líbivých pecek, které si ponechávají klíčovou melodičnost a podmanivost a které trochu nešťastně ústí do poslední X’ed Out and Tired. Ta, ačkoli zní meditativně a na jejím konci přichází jakási změť experimentálních zvuků, mě přivedla spíš do rozpaků, než aby mi poskytla případné rozhřešení.

A to i přesto, že si tady zpěvomilci, se mnou v první linii, mohou naplno užívat hlas Nicka Reinharta, který na X’ed Out zpívá sice ještě o něco ukňouraněji, ale je stejně jedinečný a odzbrojující jako kdykoli předtím.