The Agromaniac, postava ploužící se do temnoty

"Existuje 387,44 milionů mil tištěných obvodů v tenounkých vrstvách, které vyplňují můj celek. Jestliže se slovo nenávist vrylo na každý nanoangstróm těchto stovek milionů, nebude to rovno jedné miliardtině té nenávisti, kterou cítím k lidem v této mikrochvíli. Nenávist. Nenávist."

Stejně hrozivý jako nenávist superpočítače AM z povídky Nemám ústa a musím křičet od Harlana Ellisona, u které se mimochodem Agromaniac inspiroval, umí být i zvuk jeho desky. Asi by vás to ani nenapadlo, když vezmete v úvahu, že je z osmdesáti procent vytvořena z lidského hlasu. Jenže tyhle hlasivky nekřičí. Jen hrčí, chraptí a donekonečna kvílí v bláhové naději, že jim někdo někdy porozumí.

Přitom se utápějí v obskurním ruchu a v makabrózních beatech a beznadějně tápou v bezvýchodném protáčení desky, kterou zbožštěný stroj jako psychopatický DJ protáčí dokola a dokola, čímž ozvučuje ten nejdepresivnější teátr s rolí pro jediného herce. Ten bloumá skrze temná soukolí do pustých industriálních hal, kde se šourá nekonečným prostorem. Momenty, kdy z kostnatých rytmů vykračuje do dark ambientu jsou zajímavé a příjemně křiklavé. Průměrná stopáž jim ale nedává čas na rozvinutí, načež působí poněkud uměle.

Dávají ale odpočinout jinak vymazleným zvukům. Ty jsou proschlé jako suchá hlína nadskakující při beatech, kvílivé jako umírající velryba rezonující v prorezlém rádiu. Chrčivé jako rozdupaný hrtan a plné glitche od zákeřně chladných superpočítačů ze sci-fi sedmdesátých let. Vše se točí okolo vodící linky. Smyčky, kolem nichž poletuje prach zvířený vlněním lidského hlasu a prouděním elektřiny do mozku počítače. Nekonečný duet dvou bytostí uvězněných v pekle svých osobností.

Závěr je poklidnější. Jako by se do příběhu otiskl i pohled zvenčí, trocha soucitu do tápání. Je to ale spíše klam. Falešná iluze, že celý příběh má nějaký vyšší smysl. Není tu žádné poselství, jen aktuální stav. Prožitek. Chvíle střetnutí dvou protikladných struktur, stojících proti sobě. AM je album, které končí podivnou katarzí. Povznese vás, pouze pokud přijmete jeho beznaděj. Jeho zvuk nejde jen pod kůži, ale až do morku kostí. Nebo toho, co z nich zbylo.