Reklama
Reklama

The Corona Lantern (bez)nadějí v oprátce

30/5/2016

Svým debutem The Corona Lantern příběh nekompletuje jako spíš otvírá. Břitký protipól moderního doomu oprátkou nedusí zatracení, ale svazuje naději.

Reklama

Déšť nebere konce. Fincherovy hříchy, kultovní thriller Sedm a nezapomenutelná hláška Morgana Freemana alias Williama Somerseta: Ernest Hemingway kdysi řekl: "Svět je nádherné místo a stojí za to o něj bojovat." Souhlasím s tou druhou částí. Navzdory všemu nebojuji, tiše přijímám fakt, že největším nebezpečím člověku je člověk sám. A temnota? Čekal jsem odtažitou, mrzutou děvku, která si nic jiného, než oprátku nezaslouží, přitom The Corona Lantern působí až překvapivě vstřícně. Existuje vůbec něco jako přívětivá temnota?

"I Grow Darker, I Grow Older, Than I Grow Lighter, I Am a Ray, a Ray of Black Light Lantern."

První, druhý, třetí poslech a já stále necítím žádný přehnaný respekt. Žádná pavučina prvoplánových klišé. Corona sice plní roli debutantů, z jednotlivých muzikantů, jakož i samotného celku, je však cítit tvůrčí jistota. Hledat vlastní tvář v žánru, kam jí mnozí chodí s gustem ztrácet, může být ošemetné a pražská pětice v tomto ohledu stojí někde na půli cesty. Přijmete-li fakt, že sludge vychází ze dvou základních složek - ze zvuku a autenticity, pak je Consuming the Tempest víc smířlivá, než dusivá a schvacující. Konstantní, jednoznačná atmosféra, kterou nebloudíte, potkáváte se a ona temnota je k vám překvapivě vlídná. Nezáludná.

Reklama

The Corona Lantern v žilách nepulzuje, netepe, spíš se plíží a rozlévá. Místo elektrizující bouře, která pohne každou molekulou vašeho těla, zprostředkovává tajemné údery do masivních vrat, výkřiky beze jména, otázky a letmé chvění. Chvílemi působí poněkud formálně, možná prchavý pozůstatek faktu, že původní ambicí kapely byl pouze studiový projekt. Výrazem mají blíž ke klasickému atmosferickému doomu namísto toulavé psychedelie, což bezezbytku dokládá čtvrtá Incompatible Structures, kterou postupně prostupují tradiční žánrové motivy. Naopak surový, drzý úvod Beneath the Leaves of Solitary čeří tempo a samotná skladba postupně graduje v můj nejkomplexnější prožitek. Ten ještě umocňuje závěrečná pocitovka Consuming the Tempest, s kytarou, co letmo připomíná The Cranberries v hitovce Zombie. Stylově dotažený digipack pak doplňují dvě skladby z prvního EPčka MMXV.

Svým debutem The Corona Lantern příběh nekompletuje, jako spíš otvírá. Základní kámen, který nechává kapele otevřený prostor jak ve formě (zvuk, aranže), tak v obsahu (ústřední motiv, melodie, text). Daniela "Dahlien" Neumanová a spol. drží sympatický odstup od podobných žánrovek typu Subrosa, kterým také vládne žena, a zároveň dotváří břitký protipól k učesaným, moderním doomovým spolkům. Jediným zásadním limitem jsou si hudebníci sami. Oprátkou nedusí zatracení, ale svazují naději.

Tento článek je zdarma. Pořiďte si předplatné a můžete číst všechny naše články.

digital

79 Kč/měsíc
  • Základní digitální přístup, pouze na 1 měsíc
  • Veškerý obsah webu
  • Prémiové články

digital+

83 Kč/měsíc
Navíc oproti digital
  • Veškerý obsah webu bez reklam
  • Unikátní playlisty
  • Podcasty
  • Možnost odemknout 3 texty měsíčně pro ostatní
Možnost kdykoliv zrušit
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama