The Hunting Party jako prequel Hybrid Theory… (Linkin Park)

Když se kapela hrabe z bahna jednoho ze svých nejhorších tvůrčích rozhodnutí, může jít jenom nahoru. Linkin Park se po loňské mrdce, remixovém albu RECHARGED, vrací ke kořenům Hybrid Theory, respektive až někam k podloží. Tvůrčí guru kapely Mike Shinoda pocítil hlad po syrovějším zvuku, s díky poplácal Ricka Rubina po zádech a šel si to dělat po svém, ještě když měl frontman kapely Chester Bennington plné ruce práce s brigádou u Stone Temple Pilots. Ten přišel před hotovou věc. The Hunting Party mělo být prequelem k Hybrid Theory.

Vyumělkovaný zvuk, který byl pro Linkin Park typický, si dal vale s povinnou singlovou úlitbou studiu. Until It’s Gone a Final Masturbate jsou už na první poslech soustružené na zakázku, do rádií. Syrovější kytarové riffy, omezení elektroniky a snaha nejít na ruku je ale patrná od začátku alba. První dojem je klíčový a Keys to the Kingdom zatřesou veškerým očekáváním. Benningtonův digitálně modulovaný štěkavý hlas odpálí svižné bicí, Bourdon vyrostl aspoň o dva palce. Kytary jsou mnohem výraznější a nabízí i zajímavější momenty. O to příjemnější je, že následující All for Nothing neslevuje a přidává do mixu Page Hamiltona z Helmet. Ten krom vokálů v refrénu vypomohl i svým trademarkovým staccatovým riffem. Song Guilty All the Same byl venku první a sloužil jako reprezentativní vzorek. Garážový zvuk, chytlavé kytary ve stylu Muse, temné pianové akordy a jako host rapová legenda Rakim. Ucho má radost vždy, když slyší snahu. Punková vypalovačka War zcela zakryje fakt, že jde o Linkin Park a Mark the Graves experimentuje s pozvolně se rozvíjející strukturou, u které zamrzí vyměklý Benningtonův projev. V Rebellion, jednoznačném vrcholu nahrávky, se do popředí dere Daron Malakian. Jeho hlas sice neuslyšíme, ale Linkin Park v životě neměli lepší kytary, i text vysmívající se dnešní generaci rádoby rebelů oživí vzpomínky na System of a Down. A Line in the Sand kombinuje sci-fi atmosféru s říznými riffy, jedinou vadou na kráse je, že v nich kapela vykrádá sama sebe. Krom refrénu ji odzpívá Shinoda, Bennington pro jistotu jen řve. V rámci nahrávání došlo ještě na jednu spolupráci, nedopadla ale podle původních plánů, slibné jamování s Tomem Morrelem přineslo jen krátký instrumentální track Drawbar. Kolem jednoduchého riffu je působivě vystavěna atmosféra, ale nejde o plnohodnotnou skladbu, jakkoliv je to příjemný poslech.

To, jak se z frontmana může stát největší překážka ve vývoji kapely, je otázka, ovšem je zřejmé, že Bennington je nejslabším článkem řetízkáče. Snadno rozpoznatelný vokál je jedna věc, omezený rozsah druhá. Přesto Linkin Park umí zahrát, s pomocí dokonce na výbornou a v tomhle historickém exkurzu zavzpomínali na staré časy. The Hunting Party budí dojem, že ho kapela upekla ani ne tak pro fanoušky, jako pro sebe.