The Ministry of Wolves a jejich mordýřské balady

To podivné chvění procházející postupně celým tělem. Vynořuje se za sílícího bušení srdce, vyhledávané, zakódované v každém. Chvění inspirativní, samotou často znásobené v posedlost. Chvění provázející člověka na jeho pouti časem. Z generace na generaci. Neustálým vyprávěním ožívané a sílící. Chvění z příběhů, které se udály kdykoli, kdekoli...

Claudia Bauer, režisérka divadelního představení Republik der Wölfe, se rozhodla hledat cestu k vlastní vizi pohádkových příběhů společně s hudebním šéfem dortmundského divadla Paulem Wallfischem mimo prošlapané cesty. Kořeny byly z nejpevnějších: sbírky bratrů Grimmů a jejich převyprávění od démony zmítané poetické duše Anne Sexton. Příběhy plné každodenní zvrácenosti, přirozených podlostí, nečekaných hrůz a zvratů dostaly další rozměr především díky hudební složce. Paul Wallfisch sezval osobnosti, u nichž mohl předpokládat pochopení a dokonalý cit pro přetavení mysteriózního světa v uhrančivé písně. Z temné smečky Crime & The City Solution byli povoláni Alexander Hacke a Danielle de Picciotto, z Austrálie pak někdejší člen a spolutvůrce Caveových The Bad Seeds Mick Harvey.

Pohádkovým příběhům vždy nejvíce slušel mírný opar dekadence s případnou dobře odměřenou dávkou surrealismu. Volba Hackeho a de Picciotta byla v tomhle směru ideální. Harvey si práci s podobným tématem vyzkoušel ve vrchovaté míře na Murder Ballads a následně na svém nedávném albu plném hřbitovních příběhů Sketches from the Book of the Dead. Budování atmosféry je dle očekávání na prvním místě – temné valivé bicí, štěkavé klávesy, hladivé piáno, znervózňující cinkání a ťukání, jedovaté samply. Melodie jsou silné, plné opakujících se motivů a dramatických zvratů, ctí weillovskou tradici. Žádné prvoplánové vykreslení, spíše náznaky, tušené souvislosti. V The Gold Key protkává jemný motiv elektrické kytary šepot klavíru, zrůdný Rumpelstiltskin je hnán vpřed basovými tóny piána, zvukovými šlehy a strojovým rytmem přecházejícím ve zlověstný klid, který je po chvilce vystřídán industriálním tempem a kytarovým riffem. The Frog Prince s dominantní akustickou kytarou přechází v lehounce vznosnou, cinkavě křehkou baladu Cinderella. Chvilka na oddechnutí. Chvilka na taneček mezi více než dvěma pekly.

A pekla přicházejí a zůstávají: na rytmu postavená ponurá Rapunzel (As Isadora Duncan), temná zákoutí mapuje a děs budí Hansel & Gretel, ledově krásná Heptagon (při cinkání ledu o led opravdu mrazí) či z divokých temp do klidných, takřka ambientních vod se propadající The Little Peasant (to vygradování!!!). Zvuková koláž Sleeping Beauty, z níž se občas vyloupne průzračný basový motiv, hymnická a jedna z nejkrásnějších věcí alba Iron Hans, strašidelná Little Red Riding Hood plná elektrických zvuků, dunivých rytmů, nakažlivých riffů a závěrečná miniatura White Snake Waltz. Hlasy vypravěčů se vyhýbají muzikálové teatrálnosti, zachovávají komorní atmosféru a civilnost. Výběr hitů po mně nechtějte. Od počátku do konce. Od zlatého klíčku k bílému hadu, od kolébky k rakvi. Chvěji se.

Ty příběhy k nám patří. Jsme jimi prolezlí skrz na skrz, metamorfují v nás a přenášíme je dál. Buďme za to rádi. Budou-li vymýceny, zůstane jen démon racionalismu. A ten děsí. Hubí.