Thurston Moore hraje black metal

Twilight vznikli jako projekt samotářů USBM (United States Black Metal) podhoubí. Na první desce se podíleli Wrest (Leviathan), Malefic (Xasthur) a Tim Lehi (Draugar), jen N. Imperial z Krieg a Blake Judd aka Azentrius z Nachtmystium kazí sraz vlků samotářů. Pokud ale přemýšlíme o Twilight jako o „all-stars“ kapele amerického black metalu, mají zde své nepopiratelné místo. Eponymní debut zní přesně tak, jak jména sestavy napovídají. Včelíny na hranici posluchačské snesitelnosti střídají bezduché thrashové riffy, vokály utopené dole v mixu, silně zastřené ozvěnou. Autorský podíl není rovnoměrný a snadno rozlišitelný. To je i hlavním důvodem, proč skladbám jako celku chybí vnitřní provázanost a jak vysvětlit kolísavou úroveň materiálu, což vzhledem k vysoké míře produktivity jednotlivých členů nepřekvapuje. Pro riffy se nechodí jako do sámošky pro chleba.

Malefic a Tim Lehi si zřejmě uvědomili, že jim spolupráce s ostatními nedělá moc dobře a stáhli se opět do ústraní. Což dalo šanci proniknout do elitního spolku čarodějů dvěma sice obyčejným, ale zato talentovaným smrtelníkům. Na druhé fošně Monument to Time End, přispěl svým hlasem a kytarou Aaron Turner z Isis!, který s sebou vzal Stavrose Giannopoulose z The Atlas Moth jako dalšího kytaristu. A k nim se ještě přidal Sanford Parker s kotletami jak dva kartáče (basorubec v Minsk, synťáky v Nachtmystium a Corrections House). Black metalu znatelně ubylo, nová krev vetkla především psychedelickou atmosféru, riffy z kategorie b zmizely, vyzrálost citelná, stejně jako nádech Isis.

Třetí a zároveň poslední deska. Turner má co dělat, aby stíhal Old Man Gloom, takže chybí. Judd sice dohodil Thurstona Moorea, ale zároveň na epitafu kapely, kterou rozjel, schází. Se Sonic Youth to není zas tak horké, jak se psalo, ovšem Moore se podílel pouze na jedné skladbě. Pod většinou materiálu je podepsaný Wrest, který byl nejproduktivnější i na předchozích dvou albech. Na III: Beneath Trident’s Tomb je black metal sice téměř pryč, náladově je ale blízko poslední desce Leviathan. Úvod desky předkládá vyloženě čůráckej noise, předznamenávající nepohodlný poslech. Konec desky se nese v industriálním oparu silně poznamenané Parkerovým působením v Corrections House. Mluvit o Twilight jako o blackmetalové superskupině, byť experimentálního ražení, je zavádějící a nedostatečné. Jejich odchod totiž není dětinská hra na Norsko, ale vyzrálá (post) metalová avantgarda přesahující pravidla i historii žánru.