Tinariwen stále na cestě

Časy se mění. Zatímco před deseti lety byli Tinariwen vzrušující novinkou a průkopníky elektrifikace tradiční taurežské hudby, dnes, po ještě odvážnějších výbojích Bombina nebo skupin Tamikrest a Terakaft, už vlastně v této vlně platí za tradicionalisty. Svůj styl nepodrobují žádným šokujícím proměnám, spíš ho postupně cizelují a přizdobují. Jejich vývoj je pozvolný, přesto rozpoznatelný.

Na předchozím albu Tassili se rozhodli trochu přiškrtit přívod proudu do kytar a pojali ho převážně akusticky, přičemž žádoucí pestrost mu dodávala účast exkluzivních hostů z TV on the Radio, Wilco a Dirty Dozen Brass Band. Dalo se čekat, že s rostoucím kreditem kapely bude tenhle příliv hvězdných featuringů sílit, ale jak dosvědčuje novinka Emmaar, Tinariwen se naštěstí těmito lákadly nenechali omámit a nešli ve stopách svých krajanů Amadou & Mariam, i když právě těm riskantní kolaborace s houfem slavných jmen „západní“ pop music na albu Folila obdivuhodně klapla. Zajímaví hosté se v rozumné míře vyskytují i na Emmaar (mediálně nejznámějším je jistě Josh Klinghoffer, kytarový novic v řadách Red Hot Chili Peppers), jejich vklad ale není tak nápadný, i když je pro celkové vyznění nahrávky přínosem.

A jaké že to vyznění tentokrát je? Tinariwen se vrátili k elektrickému zvuku, takže by se mohlo zdát, že se vracejí ke kořenům, že ve srovnání s výše jmenovanými zástupci mladší pouštní generace stagnují. Ale jak je u nich zvykem, při bližším ohledání vyplouvají na povrch drobné, nikoli nepodstatné posuny. Ty má zřejmě na svědomí hlavně prostředí, v němž album vznikalo. Vzhledem k setrvale chaotické politické situaci v severním Mali byla skupina nucená přesunout se do Spojených států, do kalifornského národního parku Joshua Tree, a stát se tak – nikoli poprvé – nedobrovolnými exulanty. Oblast, v níž našli útočiště, má rovněž pouštní charakter, což jistě usnadnilo aklimatizaci, zároveň má specifický genius loci, a to se na albu Emmaar přece jen odráží.

Hned úvodní vteřiny skladby Toumast Tincha s chvějivě klouzající steel kytarou (ta výrazně promluví i do nálady písně Sendad Eghlalan) a recitativem hiphopového básníka Saula Williamse navozují jinou, subtilnější atmosféru, než na jakou jsme u Tinariwen zvyklí. Vzory utkávané kytarami jsou na mnoha místech jemnější, ladnější, zvukový prostor se lanoisovsky otevírá do dálek, které teď vedle Sahary evokují i americké reálie. Jako by karavaně na vrcholu písečné duny tu a tam proletěl pod nohama chuchvalcovitý keřík z westernových planin.

Nicméně všechny základní poznávací znaky Tinariwen zůstávají zachovány. Melodie křehké i majestání, rozbolavělé texty plné specifické pouštní melancholie zvané assouf, kytarové kouzlení, perkusivní špacíry i běhy. V řazení pomalých a rychlých písní je tu určitá disproporce, když od třetí k sedmé položce nerozčeří kolébavá rozjímání žádné ostřejší tempo, ale když se tak konečně stane, vyloupne se ze skladby Imidiwanin Ahi Tifhamam ten nejchytlavější kousek nahrávky. Zdůrazněnou rytmiku mají i další dvě energické písně, z nichž Emajer překvapivě oplývá podobným beatem, v jakém obvykle cválají muzikanti z Tuvy.

Přestože mají dnes Tinariwen podstatně silnější konkurenci než kdy dřív, kráčejí stále v čele. Věrnost tradici i otevřenost cizokrajným hudebním vánkům, opravdovost, hluboký prožitek, na tom všem stojí jejich trůn králů pouštního blues a nic nenaznačuje ochotu k abdikaci. Tinariwen museli svůj hořce milovaný saharský písek vyměnit za kalifornský a ocitli se tak znovu na své nekonečné nomádské cestě. Jak ale můžeme slyšet na šestém albu, i vyhnanství může být obohacující, ačkoliv jejich „assouf“ zůstane už asi navždy bezedný.