Tindersticks zdobní i překvapující

Se skromností sobě vlastní vyjadřují Tindersticks naději, že jejich desáté (jedenácté, počítáme-li dva roky staré rekapitulační Across Six Leap Years) řadové album odráží tvůrčí posun. Dá se s tím souhlasit, alespoň ve srovnání se dvěma, třemi předchozími počiny. Nevšední je už úzké propojení skladeb z desky se světem filmu. Tedy ne že by takové vazby byly u Tindersticks něčím novým. Jejich hudba je pro využití na plátně jako stvořená a soundtracky také tvoří pevnou součást diskografie skupiny. Tentokrát šli ale opačnou cestou. Ve spolupráci s festivalem krátkých filmů v Clermont-Ferrand oslovili několik tvůrců, aby k hotovým písním vytvořili exkluzivní obrazový doprovod. Podle zatím zveřejněných ukázek jdou výsledné filmy skutečně daleko nad rámec obyčejného videoklipu. Pomalu plynoucí, až statické, jen lehce stylizované výřezy z reality písničkám Tindersticks skvěle padnou a obohacují je. Jejich souborné vydání má být součástí limitované edice alba a už teď je jasné, že za těch pár šestáků navíc to stát bude.

Jinak jsou novoty v hudebním arzenálu kapely jako obvykle spíše dílčí, přesto se dá říct, že i celková nálada je tentokrát vskutku jiná. Tindersticks byli vždycky melancholičtí, málokdy ale vyloženě drásaví nebo bezvýchodní. Na The Waiting Room se ovšem nachází několik momentů, kdy útěšný splín přechází do skutečně bolavých rozpoložení, jako by se tu nepřímo odrážela stupňující se tíseň z vývoje naší civilizace. Zejména v Help Yourself zní zpěv Stuarta Staplese expresivněji a zoufaleji než obvykle a předposlední We Are Dreamers je úzkostným voláním o pomoc. Ještěže rozdrásané nitro trochu urovná následující Like Only Lovers Can. Také nic pro zasmání, ale tahle hořká čokoláda už zase spíš konejší.

V první polovině alba jako by se Tindersticks trochu ohlíželi za obdobím desek Simple Pleasure a Can Our Love..., na nichž svůj zvuk pročistili a posunuli směrem k rhythm'n'blues a soulu. Podobné asociace se na mysl derou i teď. Slyšíme decentní groovy spodky, v písni Were We Once Lovers slapující basu, v Help Yourself jazzově odsekávající dechy. Počínaje instrumentálkou Fear of Emptiness je ale s dynamickou členitostí konec. Noříme se do zadumanějších, minimalistických nálad. How He Entered pomalu odtikává s mluveným vokálem Davida Boultera, titulní The Waiting Room zpívá Staples pouze za doprovodu varhan a drobných ruchů v pozadí. Není to špatné, ale přistihuju se, že s prvními tóny Fear of Emptiness se začínám těšit na chmurné drama výtečné We Are Dreamers!. Instrumentálky jsou běžnou součástí desek Tindersticks, tady máme hned tři , tentokrát ale postrádají nějaký specifický rys, který by z nich dělal něco víc než příjemný tmel mezi písničkami.

Skupina si pochvaluje kolektivní sepětí při práci na albu, dveře pro inspirativní hosty ale zavřené nezůstaly. Tindersticks se hned dvakrát vracejí k tradici duetů. Do skladby We Are Dreamers! přispěla výrazným doprovodným vokálem Jehnny Beth ze skupiny Savages, totálně odzbrojující je ovšem společné lkaní Stuarta Staplese a Lhasy de Sely v písni Hey Lucinda. Tato trestuhodně nedoceněná písničkářka hostovala už na albu Waiting for the Moon, byla Staplesovou blízkou kamarádkou a tento duet, který, který zrál v šuplíku Tindersticks řadu let, s ním nazpívala ještě před svou smrtí v roce 2010. Skupina teď dala skladbě nové aranžmá s rozverným gamelanem v závěru a učinila z ní jednu z ozdob desky.

Těch ozdob má The Waiting Room samozřejmě víc. Tindersticks neustále dokazují, že v rámci své poměrně vyhraněné výrazové polohy jsou s to znovu a znovu překvapovat. Tentokrát se sice nevyhnuli drobným náznakům recyklace, ale je docela dobře možné, že až se zmiňované filmové miniatury v kompletní podobě vydají do světa bok po boku se svými písňovými předlohami, všechno do sebe zapadne ještě lépe.