Tišší underground Vyššího populáru

Fungovat dva roky a odehrát jeden jediný koncert nebývá pro kapelu většinou zrovna dobrou vizitkou. Přesto si Vyšší populár zaslouží status kultu, a to nejen proto, že v jeho sestavě nalezneme aktéry, jejichž jména z hudební scény na rozdíl od kapely nezmizela.

Byli to v té době (a možná i dnes) blouznivci, hledající v hudbě lidský rozměr napříč úskalími osmdesátých let. Patří mezi ně i experimentátor a ambientní skladatel Jaroslav Kořán, jehož práce jsou ke slyšení v Ratajově Radiocustice a není bez zajímavosti, že s Lubošem Fidlerem a Pavlem Richterem stojí za přelomovou ambientní deskou Smetana (Richter band – Smetana, Nextera 2009/1990). Dalšími účastníky jsou výtvarník Igor Grimmich nebo Štěpán Pečírka, hostujícího saxofonového mága Jana Štolbu představovat netřeba.

Hudba Vyššího populáru je vrtošivá, repetitivní a lehce kakofonní, míchá populární hudbu se složitějšími kompozicemi, pro milovníky škatulek artificiální hudbu se stylizovanými folklorními prvky a moderní populární hudbou, především jazzem, rockem a popem. Pro širší posluchačskou veřejnost (což bylo cílové publikum tohoto žánru) ze všech stylů vybírá to nejméně libozvučné a míří tedy úplně do jiných rovin. Je to především oblast rockového undergroundu, jehož hutný zvuk a defenzivní robustnost přejímá, jíž ale kombinuje v té době s nezvyklou dávkou kompozičního minimalismu. Vymyká se tak širšímu pohledu na to, čemu jsme si navykli říkat předrevoluční underground.

Proměnlivost ambientně laděných, skřípavých i kytarově neoblomných písní pluje po dekadentní vlně, zejména díky ořezaným textům, které prochází celou deskou. Někdy výborně doplňují atmosféru (Čtyři páry kráčivých nohou), jindy vyšumí do ztracena. Nestálé jsou i nástroje, saxofon se mění podle toho, komu zrovna trýzní plíce - od kakofonií, které připomínají Petra Venkrbce popadajícího dech v zakouřeném baru (Pakinky pak), po brabencovsky skřípavé kaskádovité melodie, kytara se zase nebojí od chrchlavých riffů přeskočit až k baladičnosti. Bohužel některé skladby jsou tu navíc a jiné by si zasloužily více prostoru (nic neříkající Čtyři páry brutto vs. trojice experimentálních skladeb s titulním pojítkem Mery). A závěrečná Zimní dlouhá, opatrná a křehká skladba, kontrastuje se zbytkem desky a tříští její celistvost.

Skupina Vyšší populár se do análů zapsala po vzoru stejnojmenného stylu. Všechny její nápady byly rozmělněny dalším vývojem a její existence tak ztratila na důležitosti, přesto stojí za poslech kvůli hudbě, jejíž drsnost skrývá přívětivost. Kakofonií, skřípotu i dekadence bylo tehdy dostatek, ovšem Vyšší populár mezi nimi vystrkuje nenápadný půvab jedinečnosti. Že dokázali předběhnout dobu hudebně, je možná přehnané tvrzení, ale dokázali ji určitě předběhnout náladou, kterou v sobě a kolem sebe tehdy hýčkal málokdo.