Tlaotlon ve Středu světa

Baba Vanga je label pro fajnšmekry. Nejen že dává prostor pozoruhodným zvukovým experimentátorům, ale veškerá jeho produkce se soustředí především na kazety, které, na rozdíl od vinylu, na svoje zmrtvýchvstání teprve čekají. Za jeho fungováním stojí lidi motající se kolem projektu Easterndaze, platformy mapující tajemnou a skrytou scénu východní Evropy. A po vstoupení do těchto vod není cesty zpět. Baba Vanga ale demografická omezení nemají a po výletech za autory do Rakouska, Estonska nebo Mexika přichystali split novozélandského Tlaotlona a „pilota“ labelu, Středu světa. Jejich vzájemná spolupráce se nese v duchu nenápadného kontrastu.

Tlaotlon je střihový excentrik. U ničeho moc dlouho nevydrží, jeho melodie se před ušima spíš ukrývají, jindy jsou zrychlené v neprodyšně hustou tónovou směs. Nebojí se je v zárodku rozsekat, coby svého úhlavního nepřítele, přitom je nikdy nezatratí a často je nechá výmluvně procházet celou kompozicí. Vyniká takřka mikroskopickou prací, nekončícím hledáním té správné konstelace. Ta místy překvapivě graduje a kupa směsí se postupně smíchává a tvoří nové a nečekané sloučeniny, přes spoustu změn ale neopouští fiktivní tonální centrum. Zvuky pod jeho rukama spolu koketují, souzní, páří se i odpočívají, jsou to jiskřivé a místy poněkud zběsilé koláže, řezané pěkně ostrým nožem.

To kudla Středu světa je o poznání tupější, a nejen to, je křivá, zubatá a rezavá. Z jednotlivých pokrájených segmentů čouhají cancoury, okousané a potrhané. Navazuje tak na svůj debut z roku 2013, oproti němu jsou však linky mnohem rozdrcenější. Jeho míchání zvuků je jako výtvarná muchláž. Má rozpoznatelnou strukturu, ale na ní je patrné, jak je pokroucená, zmačkaná a zpřevracená. Ve zvukových barvách je vidět hloubka, do níž se potápí, oproti Tlaotlonovi je hluboce introvertní a hloubavý. Podklady vytváří čitelné a husté, jako pohyb pod hladinou, díky němuž je najednou jasné, že spousta rozložených melodií je to, o co jde oběma autorům.

A právě odlišný přístup k podkladu dělá ze splitu koncepčně vyladěnou desku. Vzdálenost protipólů neomrzí a celková harmoničnost neklade zbytečně vysoké nároky. Tlaotlon a Střed světa se na desce podepsali velice elegantně a dá se říct, že jako dva modernisté fin de siècle kopou tunel každý z opačné strany kopce. Jenže přitom spolupracují.