Tma, světlo. Možná už teď (David Bowie)

David Bowie je hudební chameleon. Zkusil si rock, pop, ambient... A své pověsti nezůstává nic dlužen ani na poslední desce Blackstar. Na ní totiž padají veškeré žánrové mantinely a Bowie plynule proplouvá mezi jazzem, rockem, šansonem, elektrem, popem, vážnou hudbou a tuctem dalších žánrů a směrů. Naprosto přirozeně a hladce vytváří vlastní hudební formu, která je navíc proměnlivá píseň od písně. Takhle to vypadá jako nesourodý hudební mišmaš - opak je ale pravdou, Blackstar je nedělitelným celkem. Vytáhneme-li jednu skladbu a posloucháme ji samostatně, velmi rychle zjistíme, že jí něco chybí - kontext ostatních šest kusů na desce.

Blackstar je hudebním monolitem určeným pro soustředěný poslech. V podstatě jen tak vyplynou na povrch mrazivě působivé básnické obrazy v textech (In the villa of Ormen/ Stands a solitary candle) a na své místo zapadnou štěkavé saxofony v disharmonickém doprovodu dusavé elektroniky ('Tis a Pity She Was a Whore). David Bowie vytvořil temnou desku, která je plná arytmií (výběrem Nothing Has Changed proslavená Sue (Or in a Season of Crime)), nervozity, divných, těžko identifikovatelných zvuků. Ale také mnoha emocí, které se skrývají v Bowieho hlase - šeptajícího, křičícího, jistého i (zdánlivě) nejistého. Ani na vteřinu nepochybujeme o tom, že je to stále Bowie, David Bowie, který dává průchod svým postmoderním tendencím.

Posluchačsky nejnáročnější skladbou je bezpochyby úvodní Blackstar, nesnadno uchopitelný devítiminutový kus, který dokazuje, že ne všechno bylo dosud objeveno a hudba může být zdrojem nekonečných výrazů a nálad. A tak je to ostatně s celou deskou - dovede působit temně až hororově (jak Bowie napovídá dvěma dosud uvolněnými videoklipy), ale zároveň je pozitivní a příjemná. Jako by se od kakofonické temnoty postupovalo až ke světlu, k barově zakouřené náladě hodiny mezi psem a vlkem.

Hudební legenda se na stará kolena dala na avantgardu - a my možná už teď, v lednu, máme adepta na jednu z desek roku.