Too close to cliche (Teatr Novogo Fronta)

Ve Studiu Alta proběhla v úterý premiéra nového představení Teatru Novogo Fronta Too Close to the Sun. Pohádka o ženě a hudbě, která neuposlechla varování. Proč pohádka? Protože vše je nad Slunce jasnější. Neposlechl Ikaros, neposlechl nikdo po něm.

Režisérka inscenace Irina Andreeva je ztělesněním pohybového divadla. Veškeré její počínání na jevišti je naprosto přirozené. Irina působí spontánně jako dítě, které si tančí, hraje si s čudlíky na zvukovém pultu, chvilku se raduje, chvilku vzteká, ale hlavně si dělá, co chce. Vnímám ji jako člověka, jehož performancí je už jen to, že sedí. Spolu s Irinou se v přílišné blízkosti slunce tentokráte pohybují ještě Irena Kristeková, Jan Bursa a o trochu dále za klávesami i spoluautor hudby David Hlaváč.

Žena a hudba. Věčné téma. A k tomu ještě muž, patřičná dávka koksu, stihomamu a dalšího sladkého mámení. Přesvědčivý výraz Ireny Kristekové je ve chvílích utrpení, třasu a deliria velmi sugestivní, ve chvílích prchavé radosti už méně. Přehnané štěstí s sebou neodvratně nese porci kýčovitosti. Během celého představení mě neopustil pocit, že jsem tohle všechno viděla už mnohokrát. Byly tam sice některé velice působivé momenty (zrcadlový tanec Iriny a Ireny, Irina vrážející klín mezi hrdličky), bohužel to narušovala afektovanost předcházející či následující scény (rozjásané stepařské číslo po společné noci, závěrečná píseň, ač stejnojmenná). Řádnou dávku podmanivosti celé inscenaci dodal světelný dizajn Ondřeje Kyncla a Davida Prokopoviče.

Od nových představení zvláště kultovních souborů očekáváme nové vjemy a podněty, překážkou není ani zděšení či úžas. Nic takového jsem během představení nepociťovala... Každý ale nemusí šokovat. Možná nám Irina chtěla jen sdělit, že je to tak a ne jinak. Byla to přece zpověď.