Tori Amos, matka ve středním věku

„there are those who say

I am now too old to play“

Po prvním poslechu nového alba Tori Amos se může zdát, že v půlce nastal průšvih. Potom, co se album vypne do výšky u své nejlepší skladby 16 Shades of Blue, přijde Promise. Sladká balada, kde Tori zpívá se svojí dcerou Tash, za což si vysloužila komentáře typu „Rash, I mean, Tash“ (rash = vyrážka, pozn. a.). Cpát svoje dítě na desku je kontroverzní rozhodnutí, ale při bližším poslechu zjistíte, pokud se přenesete přes jednoduchou harmonii a nevyhnutelný sentiment, že text je vtipný a skladba stylově nevybočuje. To se úplně nedá říct o další sporné, která následuje. Giant's Rolling Pin zní jako dětská juchačka a v tu chvíli vás napadne: a co bude dál? Dětské album?! Ve skutečnosti jde ale o polemickou kritiku aféry kolem NSA a Edwarda Snowdena, ve které se Amos zamýšlí, kam až může nátlak vládních organizací zajít. Tedy nic prvoplánově hloupého, přírazy dokonce připomene skvělou Wednesday ze Scarlet's Walk. Protože to, co Amos říká o NSA, platí i o její hudbě a textech: „Because agenda, my friends. You always have to ask about agenda, from all sides.“

Pokud se vypořádáme s těmahle dvěma kousky, zjistíme, že se novinka vymyká v rámci její diskografie. Amos se vrací ke klavírnímu zvuku, většinu skladeb uhraje jen sama s vrstvením vokálů. Je slyšet vliv dvou předchozích projektů: cyklu moderních klasických písní a feministického muzikálu. Její hra má čistší a přesnější artikulaci, větší dynamiku, hraje si s výrazovými prostředky, nástupy jsou slyšitelné, stejně jako odtahy: to všechno jsou silné vlivy klasického zvuku. Harmonicky je album jednoduché, stejně jako skladebně. Z muzikálu se Amos poučila textově, přechází od heslovitých a metaforických textů ke konkrétnějším vyprávěním a metaforu zastupuje především krásná a mrazivá Weatherman o malíři, který v krajině vidí svou mrtvou ženu. Vtipný text Trouble's Lament personifikuje slečnu „Problémy“, která hledá dobré bydlo u děvčat a nese s sebou „Nebezpečí“. I když Amos už delší dobu žije v Británii, myšlenkami je stále v USA. Viz úvodní America, inspirace jižanským blues anebo zmíněný obr. Příchuť nové domoviny přichází v podobě mytologické Selkie a The Maids of Elfen-mere. Leitmotivem nahrávky jsou výtvarné inspirace, které ale pro samotnou hudbu nejsou tak podstatné. Důležitější je téma „nekajícnosti“, života bez výčitek a žití toho, co sami hlásáme.

Fanoušci jsou k Amos chápavě nespravedliví už nějakou dobu a fňukají po návratu 90. let. Mají problém s mírným popíčkem, bezzubostí a podle nich i ztrátou originality. Tahle deska jim touhu po důrazu a šokující originalitě nenasytí, ale pokud se ho pokusí přijmout bez ohledu na zpěvaččin katalog, najdou v něm jemné chytré nápady a naznačený nový směr, kterým by se mohla vydat. Tori Amos natočila pohodové popové album, které je střízlivé i smířlivé a na kterém se jí úspěšně daří metamorfóza v matku středního věku, tematicky i zvukově. Stylově zůstává u barokního a komorního popu, který nijak nekomplikuje - napětí ukrývá uvnitř.