Třetí zákon Rolyho Portera

Vesmír nad námi je fascinující místo. Ledově klidný a zároveň divoký, chaotický a neurčitý. Hledíme do jeho nekonečné prázdnoty, a přitom jsme oslňováni miliardami výbuchů, reakcí, supernov i černých děr. Podobně jako je to u kompozic Rolyho Portera.

Ty jsou už odjakživa působivým skloubením ambientního, ruchového a experimentálního zvukového světa. Práce Rolyho Portera jsou jako celý kosmos. Jako bezedný vesmír, do nějž zíráme s vědomím vlastní bezvýznamnosti. Rozumíme jen jeho zanedbatelné části, a přesto… nebo právě proto od něj nedokážeme odtrhnout mysl.

U sólových alb britského experimentátora je patrná určitá posloupnost. První Aftertime se drželo v poměrně konstantním pohybu, jako těleso bez působení sil podle Newtonova prvního zákona. Oproti tomu druhá deska Life Cycle of a Massive Star nápadně mění svou intenzitu, a kopíruje tak zákon druhý, působením Porterových sil kompozice náhle zvolňují či mohutnějí.

A pak je tu zákon třetí. Zákon akce a reakce. Third Law jako by se nesl právě na definici poslední věty mechaniky. Pro Portera příznačné dva elementy – plošně ambientní a nárazově ruchový, totiž fungují jinak než na předchozích deskách. Zatímco dříve tyhle klíčové zvukové složky pracovaly jako samostatné elementy, nyní se nejen nápadně, ale zcela zásadně ovlivňují.

Kde se jedna vzdouvá, sílí i její protějšek. Když jedna ztrácí na intenzitě, výslednice sil klesá. To způsobuje, že album neustále volá po posluchačově pozornosti, vyžaduje takřka neustálé měření a ověřování aktuální skutečnosti. Porter rozbíjí jemné struktury glitchovou elektronikou a opatrným šramotem i akustickými nástroji, ale nebojí se náhle přidat ruchovou explozi, která graduje s celým zvukovým spektrem. Tyto stěžejní události nevrství nahodile, akustické supernovy nevznikají jen tak, pro nic za nic. Vede k nim dlouhý a složitý vývoj a je jen na posluchači, jak je schopen je identifikovat a rozklíčovat.

Třetí zákon Rolyho Portera je kouzelný jakousi obecností. Deska plyne bez cizího přičinění, má své principy a vzbuzuje dojem, že posluchače vůbec nepotřebuje. Samozřejmě má silnější a slabší místa, ale vtip je v tom, že o nich rozhoduje posluchač. Stejně jako se může rozhodnout, co ho bude ohromovat při pohledu do nezměrných hlubin kosmu.