Tři jsou red hot a čtvrtý čehý

Z pospávajících Red Hot Chili Peppers odešel před dvěma lety John Frusciante. Podruhé a tentokrát nejspíš nadobro. Prostor populární kapely pod tlakem očekávání mu byl těsný a upřednostnil sólovou dráhu. Kytarista byl s jednou delší přestávkou kolem alba One Hot Minute (1995) hnací a tvůrčí silou kapely po dvě dekády. Už když se k ní v roce 1988 coby osmnáctiletý fanoušek přidal, byl umělecky neuvěřitelně napřed (je o sedm let mladší než zbylá trojice) a basák Flea už v té době smekal před jeho hráčskou technikou i teoretickými znalostmi. Díky Fruscianteho výraznému přispění byli Red Hot Chili Peppers na přelomu osmdesátých a devadesátých let (desky Mother’s Milk a Blood Sugar Sex Magik) na vrcholu.

Pak přišla nešťastná drogová epizoda, ze které se však nakonec dostal jako málokdo, a navíc se muzikantsky posunul dál a jinam. Na „comebackovém“ albu Californication (1999), které předznamenalo žánrový odklon, kapela Frusciantemu ještě stíhá, ale krátce nato začíná pokulhávat. Flea si po turné k předchozímu dvojalbu Stadium Arcadium (2006) naordinoval „doučování třetího věku“, aby dohnal své hudební vzdělání, ale z Johna už byly vidět jen záda uprostřed dveří.

Zatímco poprvé odešel Frusciante dost neurvale uprostřed úspěšného turné, tentokrát vše proběhlo v klidu, ba dokonce vychoval svého nástupce. O deset let mladší Josh Klinghoffer totiž s Redhotama odjel už část turné ke Stadium Arcadium coby doprovodný kytarista a klávesák. Propojení je až neuvěřitelné: Frusciante hrál v roce 1988 asi čtrnáct dní v kapele Thelonious Monster, a když se v novém miléniu tenhle spolek obnovil, na nové desce místo něj hrál Klinghoffer. Zároveň John a Josh spolupracovali od roku 2002 na šesti deskách, včetně dvou pod hlavičkou Ataxia s basákem Fugazi Joem Lallym.

Je v pořádku, že Klinghoffer není klonem svého předchůdce. Zpěvák Anthony Kiedis i bubeník Chad Smith konstatují, že s novým elementem v sestavě se jedná o jinou kapelu téhož jména. Takové upřímné přiznání je sice pěkné, ale nezbývá, než se zeptat, proč se tedy nepojmenovali jinak. Nová deska I’m with You by zněla stejně a méně by se jí neprodalo proto, že by na krabičce stejně byla nálepka s obřím nápisem „Členové Red Hot Chili Peppers vydávají“.

Minulosti se ale zbavujeme těžko a některým modelům se nelze vyhnout. A tak zaslechneme ozvěny všemožných poloh, ve kterých to Red Hot Chili Peppers kdysi slušelo, ale celkově I’m with You působí, jako když si do hrnku dáte pět různých, už několikrát vyluhovaných pytlíků čaje. Jakožto někdejší oddaný fanoušek nemůžu přiznat, že je deska úplně špatná, takže napíšu, že polovina písní je velmi slušná. Jenomže druhá půlka zas velice problematická, nehomogenní a jedna skladba je dokonce příšerná.

Bohužel si Černého Petra vytáhl kousek Brendan’s Death Song, na kterém kapele asi dost záleželo. Ovšem donekonečna opakovaná banální linka refrénu jakoukoliv myšlenku zabíjí. Má jít o poctu dlouholetému příteli Brendanu Mullenovi, který jakožto majitel populárního hudebního klubu Lingerie skupině v začátcích hodně pomohl. O jeho nečekaném úmrtí se dozvěděli v den, kdy začali zkoušet nový materiál, a toto je první píseň, kterou potom složili.

Slabiny horší poloviny desky vězí především v Klinghofferově kytaře, která tápe v kreativním vzduchoprázdnu. „Vrcholem“ je part v rytmicky zajímavé skladbě Ethiopia, kde jeho sólo spočívá v sedmatřiceti zopakováních třech tónů. Nelze se zbavit dojmu, že John Frusciante by se vyšvihl k něčemu propracovanějšímu. Klinghoffer se vakuum snaží maskovat určitou zvukomalebností, která ale zní chemicky a příliš nezapadá do spektra Red Hot Chili Peppers (když si tak pořád říkají).

Nesourodost a prázdnota čpí už ze samotného přebalu I’m with You. Název alba měl být vřelým sdělením, ale růžová pilulka odkazuje spíš k někdejším drogovým excesům. Po pár posleších se na mysl dere slovo „placebo“. Jenomže pořád je tu těch sedm dobrých písní – Goodbye Hooray je dokonce jejich nejnašláplejší kousek za posledních deset let. Problém s autocenzurou mají delší dobu: cédéčko By the Way (2002) museli stůj co stůj naplnit skoro po okraj a více jak dvouhodinové Stadium Arcadium je úlet. Tentokrát údajně vybírali z šedesáti písní, ale stejně jim ve výsledné čtrnáctce zůstaly plevy. Rick Rubin nejspíš nezatlačil na správných místech. Kapela ho sice po vzoru Beatles bere za svého pátého člena, ale když už byli ochotni vyměnit zásadního kytaristu, možná by byl osvěžující i odchod zásadního producenta.