Tunelem do neznáma. Nebo do sebe. (The Bug & Dis Fig)

Britského producenta Kevina Martina není třeba dlouze představovat, jde o velice výraznou osobnost na poli elektronické a experimentální hudby, která ve svých projektech koketovala s jazzcorem, industriálním hip hopem a soundsystémovou kulturou. S tou je spojen především jeho pseudonym The Bug, pod kterým vydal několik desek, přičemž asi nejslavnější London Zoo se svezla na vlně zájmu o dubstepovou scénu a nemálo jí prospěla.

The Bug představuje silnou směsici dancehallu, temného dubového i dubstepového beatu, atmosférických ploch plných echa, vzbuzujících úzkost i něhu. V roce 2016 Bug vydal album Angels & Devils, kde symbolicky propojuje éterickou a zasněnou rovinu s taneční, údernou a agresivní. Nyní přichází s novinkou In Blue, na kterou přizval berlínskou vokalistku Dis Fig. Ostatně za svou kariéru se setkal s pestrou paletou umělců z různých scén, namátkově jmenujeme Grouper, Death Grips, Earth, Flowdan nebo Miss Red.

Dis Fig na Blue odložila svůj producentský um a plně se oddala vokálům, které zde tvoří lyrickou plochu, organicky propojenou s typickým zvukem Bugova apokalyptického dancehallu. Společně se jim podařilo ve dvanácti skladbách předestřít ucelenou vizi s lakonickým názvem In Blue. Celkové vyznění rezonuje smutkem a melancholickou atmosférou, která evokuje mimo jiné i Martinův dnes již neexistující projekt King Midas Sound s vokalisty Rogerem Robinsonem a Kiki Hitomi. Zvuk, postupy a struktura fanouška nepřekvapí – dočkáme se dunivých beatů, acidem ovlivněných linek, dancehallových rytmů a ploch plný reverbů a echa.

Nicméně bylo by chybou brát In Blue jako něco předvídatelného nebo říct, že se Bug opakuje. S každou další nahrávkou se totiž jeho zvuk subtilně, ale zcela jasně stává naléhavějším. Oproti předchozímu albu, které bylo jasně vymezeno dualitou andělů a ďáblů, nabízí In Blue ucelenější, komplexnější zážitek. Najdeme zde úderné tracky jako Blood nebo Take, které nevyčnívají, ale spolupodílejí se na celkové dynamice, stejně jako meditativnější kousky. Výrazné je také zahájení i zakončení skladeb Around Me, resp. End In Blue, které tvoří extatické, byť možná opatrně extatické finále.

Z In Blue je patrné i to, že bylo nahráno a smícháno v domácím prostředí v roce 2020 a odráží mnohé strachy a smutky své doby. Nelze nevzpomenout kompilaci, kterou dal Kevin Martin dohromady pro Virgin Records v roce 1994 pod názvem Ambient 4: Isolationism, jež pracovala se stejnými emocemi a náladami. Na In Blue se dočkáme něčeho podobného, ovšem ve formě jasného hudebního sdělení dvou svébytných umělců. Na přebalu alba je černá chodba tunelu vedoucí do neznáma a In Blue představuje soundtrack k průchodu neznámem, se všemi nejistotami, obavami, vzpomínkami, ale i nečekanou odvahou.