Tvář, nebo osobnost? (Jonas Reinhardt)

Americký skladatel Jonas Reinhardt čerpá inspiraci ze stále bohatší a pestřejší scény elektronické hudby. Celou jeho tvorbou rezonují prvky ambientu, raveu, experimentální elektroniky, glitche, ale i krautrocku. Přes Reinhardtovo časté vyzobávání z hudební minulosti však jeho hudba působí dostatečně aktuálně a dokonce futuristicky.

Platí to i pro nejnovější nahrávku Conclave Surge, z níž je cítit vzdálená budoucnost. Je precizní a zvláštně odtažitá, jako by ji komponovaly samotné stroje v časech technologické dystopie. Jednotlivé prvky jsou vzdáleny hřejivé lidskosti; zrnivými plochami prostupují krátké útržky melodií, přelévající se elektronické zvuky a příležitostně přesný a promyšlený beat.

Nejblíž má ale Conclave Surge k ambientu protkanému minimalismem s přízvuky pípání, šumu a elektronických pulzů. Reinhardt se nepohybuje příliš daleko od avantgardních vizí nové hudby, které předložili elektroničtí pionýři už v padesátých letech. Na rozdíl od nich se ale zcela nezříká rytmu, který se promítá i do rozostřených, ambientních ploch. Proto zní dynamicky a svižně.

Poslední nahrávku Jonase Reindharta prostupuje zádumčivý chlad a odtažitost. Bohužel ale také časté opakování a recyklace použitých nápadů. Mohla by být minimálně zajímavým sci-fi soundtrackem, ale sama o sobě nedisponuje příliš velkým potenciálem překvapit, a vlastně ani na delší dobu zaujmout. Jako by Reinhardt stál před svými zvukovými kulisami a bezradně krčil rameny, zatímco publikum postupně opouští sál. Jeho práce je uvážená i cílevědomá, ale též polovičatá. Využívá futurismu bez pohybu, kyberpunku bez digitální špíny, prototechna bez touhy po tanci a avantgardy bez vykročení ze stereotypu. Conclave Surge se tváří osobitě, ale tento výraz je jen průhlednou mimikou, za níž není příliš emocí ani nápadů. Mít tvář ještě neznamená mít osobnost.