Ty chceš tančit! (The Bloody Beetroots)

Jestliže debut byl kolekcí komiksových sešitů poskládaných z třípanelových stripů, nová deska je full blown graphic novel. Garfield vs. Watchmen. Justina Pearsona a Dennise Lyxzéna nahradili Tommy Lee nebo Brouk McCartney. Z garáže do světa, od Dim Mak k Ultra Records. Evoluce! Revoluce? Kapesní jistě. Ekvivalent heavy metalu na poli taneční muziky, kde se na choreografii nehledí. Hop na stage vedle řvouna v křiváku a stagediving zpátky mezi změť napumpovaných těl. Ani wall of death a jiné disciplíny nejsou neobvyklé, vždyť The Bloody Beetroots vystupovali ochuceni o živé bicí a frontmana fakin mrtvých ikon Refused. Všechen tenhle cirkus řídí jeden italský sir v masce, co má na rozdíl od Reznora pořád radši čudle než struny. A i na ty dojde. Patří tohle na diskotéku? Ale jistě. I když Tommy Lee je zásadně proti „cheesy lead synths“.

Hejno much je rozehnáno spajdrmenovským zloduchem, aby následně byly všechny lapeny do pavučiny zvuků. Odpočet začal. Výzva k tanci působí spíš jako rozkaz s ohledem na následky: prvoplánově fungující hukot zaručeně rozhýbá krční obratle s pauzou na tleskání, rychle ale nastupuje druhá salva, nuda se nekoná. Zatím. Runaway funguje, než přijde dubstepová vložka, a výstřel z brokovnice ohlásí návrat hlavního motivu. Přeplácané, zdá se. Barevnost hrající si na vysoké umění nabízí mnoho odstínů taneční muziky, třeba odsouzený dubstepový singl s basákem od Beatles funguje skvěle, a to díky vyváženosti prostoru přiděleného pro obě tváře. Tu vrásčitou a něžnou, stejně jako tu drzou a agresivní. Chronicles of Fallen Love stojí hlavně na zranitelném zpěvu Grety Svabo Bech a náladě zlomeného srdce, což neznamená, že se zalekne přesně dávkovaných výbuchů a nevytáhne z hlasivek skoroislanďanky maximum. Nádhera, jakou jen taneční hit může být. Útok na střední proud ale vyžadoval obsáhlejší arzenál, těžký kalibr má omezený radius zásahu. All the Girls by se z rádia linula velmi přirozeně, zatímco černý hipster Theophilus London nikam nespěchá, plave si klidnými vlnami, žádné reggae. Klobouk, kalhoty do zvonu, lennonky (helemese!).

Klid pokračuje a bouři zdržují dvě stopy v kamufláži, modely Radio Daft Punk a Lešek Semelka. Znavené uši vychutnávají a nářezu lační zívají. „Are You Ready?“ a „Drop the Bass!“ a „Pump It Up!“ a všechna tahle klišé. Vrchol alba přijde, ještě než skončí, soubojem dvou elektrikářů, paradoxně o první vypuštěný singl. Výsledkem je Rocksteady, vylepšená verze 2.0, co skáče na dvě doby namísto původní první. Gigi Barocco vítězí. Z poslední Volevo un Gatto Nero už po všem tom lomozu bolí hlava, přeci jen hodinová stopáž není málo a mozek si může připadat jako po procházce galerií kubismu - barvy a tvary, všechno to funguje. Ale není toho moc?

Ty chceš tančit! Jen už ti není jedno na co.