Unplugged one man čůráckej diktát

Buzz Osborne si oblékl pryžový obleček, vzal do ruky akustiku a řekl, ať mu do občanky napíšou „King Buzzo!“ Kdo čekal písničkářství, může si otevřít Hledání ztraceného času nebo se učit antickou řečtinu a čekat dál. Válec This Machine Kills Artist, jak už název napovídá, má totiž k intimnímu folkaření asi tak blízko, jako Buzzův květák ke strojku bez nástavce. (To s oblečkem z pryže je lež.)

Akustické caveman blues. To je to, oč tu běží. Za ta léta v Melvins Osborneovi pořádně ztěžkly ruce, a tak King Buzzo řeže do španělky, jako kdyby měl v ruce stále svojí hliníkovou kytaru. Unplugged sludge/stoner rock. Mohutné power akordy, hereze plná riffů, učebnicový příklad představy, jak se na klasickou kytaru nehraje. Noční můra flamenco kytaristů. Aranžmá ohlodaná na kost, kytara a hlas, nic víc, žádné studiové marnivosti. Jako ta kost, kterou třímá opice mlátíc lebku. Tohle není metafora, tohle je real.

Steve Von Till a Scott Kelly mají sólové projekty, aby dali průchod své něžnější stránce. Potřebují vyvážit hlasitost a těžkost Neurosis. Vybrnkávané akordy, procítěný/zadumaný zpěv a melancholie. A jejich covery Townese van Zandta mohly překvapit akorát někoho, kdo se vrátil po dvaceti letech z lesa. Představa, že Buzzo hraje Waitin‘ Around to Die nebo i Woodyho Gutrieho, je snová/marná. Osborne totiž dává průchod jenom zlu, s aparátem a kapelou, i bez. Je to výborný způsob, jak hrát metal, a jezdit na koncerty autobusem a neohluchnout na stagi. Vlastně bych se docela divil, kdyby někdo nepřehrál This Machine Kills Artist v amplifikované podobě, s bicími a basou a hovadsky nahlas. Kdybych dělal koncert Kinga Buzza, avizoval bych: Ona man květák akustický čůráckej diktát. Jenže bez Melvins v závorce to stejně nikomu nedojde, no ne?

A právě proto je This Machine Kills Artist zábavná deska. Těžko pohledat druhou takovou - bez elektrických kytar, stěn aparátů a dřevorubeckého spodku, která vyžaduje headbanging celou svojí stopáž. Většina paleolitických skladeb se drží kolem dvou a půl minut a celkem jich je sedmnáct, takže je jasné, že jdou přímočaře rovnou k věci. Určitě se najdou tací, kteří v tom neuslyší žádné kouzlo, jen neurvalost. King Buzzo si ale na nic nehraje, prostě dělá to, co mu jde nejlépe a co ho očividně bavíc nejvíc. Nic víc, nic míň. Na tom není nic špatného.