Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Auto rodičov Alfieho Templemana môže nerušene odpočívať pod strechou, ten sa totiž nerozhodol ísť ako trinásťročný cestou garážovej kapely, k tvorbe mu postačila izba. V bedroom popových podmienkach nahral skladbu Orange Juice, ktorou sa predstavil poslucháčom. Nasledovali EP, ktoré sa obhájili v internetových playlistoch, anglický tínedžer si podmanil ľudí indie popom s presahom do rôznych žánrov. Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT. Blížiac sa k veku dvadsať rokov sa skladateľ posunul a v roku 2022 debutoval albumom Mellow Moon, ktorý už nahral v štúdiu.
Aktuálnym releasom Radiosoul Alfie Templeman zanecháva izbového skladateľstva, trávi viac času v štúdiu a pracuje s hudobníkmi. Uvedomenie, že zdieľaním skúseností môže lepšie zhmotniť nápady, prispelo albumu ešte väčším presahom do rozličných žánrov, dôraz kladie hlavne na disco a funk. Energickým skladbám svedčia svižné opakujúce sa akordy, jednoduchý rytmus a chytľavé klávesové melódie. Podiel má na tom spolupráca s americkým funkovým hudobníkom Nilom Rodgersom, s ktorým v skladbe Just a Dance budujú tanečnú hymnu.
Vultures je zase predstaviteľ experimentu. Bicie držia plynulý hypnotický groove, ktorý prehlušujú dlhohrajúce gitarové tóny a tiahle falsetto zakončené zvláštnym pípaním starej elektroniky. Na druhú stranu Eyes Wide Shut by sa dokázal uplatniť vo veľkolepej muzikálovej scéne. Žánrový prierez je zatiaľ v Templemanovom portfóliu najväčší. Skladby sa od seba líšia a okrem bežných inštrumentov zaznie aj theremin alebo indický sitár, napriek rozličnosti si drží konzistentnosť aj chytľavosť.
Pri prechádzaní tvorby bedfordshirského rodáka je jasne počuť hudobný vývin. Súčasných dvadsať jeden rokov sa prejavuje menším vplyvom inšpirácií, Radiosoulom si dláždi vlastnú cestu. Texty riešia osobnostný posun, posudzuje svoju hudbu v rámci postavenia v mainstreamu: „I heard a soul sing through the radio, he wore his heart right on his sleeve.“ Albumom sa hravo dostáva medzi prístupnú populárnu hudbu, z ktorej srší úprimná láska k hudbe.
Pozvi ma, nepridem vpadá pod rukama Robina Galii přímo do smířeného povzdechu nad bullshitem „povinných“ společenských akcí přetékajících sociálním kapitálem a trapnými small talky. Sedmá řadovka nachází Katarzii zavřenou doma a snící o utopii, snad i spokojenou, zároveň ale stále pochybující a pozorující pokřivené dění za záclonami.
Režisérka staví své přímořské drama především na atmosféře. Neviditelná kamera téměř dokumentárně vplouvá do rodinných setkání, zatímco radost z větru ve vlasech a vůně soli postupně narušují pochyby. Divák rodinná tajemství odkrývá společně s Marinou.
Pebble Seven ve spolupráci s producentem a experimentátorem Oliverem Torrem nahrála desku, na které se vydala rozplétat vlastní mikrosvět mezilidských vztahů, vrací se k pocitům a očekáváním, které v ní vyvolaly, ve snaze najít cestu k ostatním i sobě samé.
Deska svým názvem odkazuje na hadí energii kundaliní proudící páteří a tisková zpráva hovoří o hudební cestě přijetí, růstu a transformace. Nenechme se všeobecně nadužívanými ezoterickými termíny odradit, u Havelky se nejedná o prázdné floskule.
Režisér chápe zneužití moci jako něco, co nevzniká jedním rozhodnutím, ale pomalu a nenápadně, a v tom je nejblíž současnosti. Zlo nevstupuje na scénu dramaticky, ale plíživě.
Stylizace je velmi specifická, postavy přehnaně karikované, prostředí až groteskně pestré, fyzika a logika příběhu místy připomínají spíš delirium než realitu.